Jaroslav Kvapil a Josef Kajetán Tyl
Jaroslav Kvapil: libreto k opeře Antonína Dvořáka Rusalka
Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák
Zásadním vstupem do magie divadla pro mě v dětství byly do jisté míry produkce ochotnických loutkářů na malém městě, z něhož pocházím. Důležitější objev ovšem znamenalo až vyštrachání a opakované čtení dvou knížek z rodičovské knihovny – Tylova Strakonického dudáka s Trnkovými ilustracemi a především útlé brožurky, libreta Jaroslava Kvapila k Dvořákově Rusalce.
Ve věku osmi či devíti let jsem těmto dvěma pohádkám zcela propadl. Bavily i zneklidňovaly mě mnohem víc než standardní klukovská četba. Už ta forma („přímé řeči po dvojtečkách“, jak jsem si ji klasifikoval) probouzela fantazii. Rusalku mi navíc přibližovaly hudebně vzdělávací pořady Anny Hostomské v rozhlase, který jsem pravidelně poslouchal.
A že to nebyla – v obou případech – výměna dialogů mezi postavami ledajaká. Ne všemu jsem dokonale rozuměl. Jako podivná mantra mě kupříkladu fascinovalo bizarní Šavličkovo I což je o tanec, mangari, voják má podle toho podešve hned z prvního výstupu Tylovy hry. A jaké úchvatné obrazy a závratné propasti dokázalo vyvolat Kvapilovo libreto! Ostatně takové Čury mury fuk / bílá pára vstává z luk / kapka krve dračí / deset kapek žluči / teplé srdce ptačí / už to z kotle hučí není pro mě ani s letitým odstupem špatnou poezií.
Rusalku jsem pochopitelně v dětském věku chápal méně (především ono emocionálně magické finále). Nic to však neměnilo na okouzlení, právě naopak. Také jsem se v ní poprvé setkal s genderovou záměnou („kalhotková“ role Kuchtíka: od Hostomské jsem se dozvěděl, že jde o úkol pro altistku), v dějinách divadelní praxe ovšem po staletí tu více, tu méně z různých důvodů praktikovanou.
Myslím, že k logice mého uhranutí divadlem patří i to, že jsem jak Strakonického dudáka, tak Rusalku viděl jako svoji první činoherní, respektive operní inscenaci v provedení profesionálů. V prvním případě šlo o produkci Horáckého divadla (to jsem chodil do první či druhé třídy), Rusalku jsem pak jako devítiletý navštívil v Brně (s Jadwigou Wysoczanskou v titulní roli a Antonínem Jurečkou jako princem). Jevištní tvary mě sice do jisté míry okouzlily, na druhou stranu však pro mě byly i zklamáním, neboť moje fantazie si to všecko vysnila trochu jinak. To, že oba příběhy končí odpuštěním pro bloudící nevěrníky, mě teď na stará kolena začíná znepokojovat, uvědomím-li si, jakými tématy moje posedlost divadlem v útlém věku vlastně započala.
(divadelní kritik a publicista, bývalý redaktor Světa a divadla a Divadelních novin)
Komentáře k článku: Jaroslav Kvapil a Josef Kajetán Tyl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Ort
První Rusalka v mém životě
byla paní Libuše Domanínská, seznámili jsme se někdy v roce 1950. Moje matka zpívala ve sboru brněnské opery, samotného mne, dítko předškolní, doma nenechali, tak jsem capal s babičku a dědou do (režijní – skoro zadarmo) lóže, kde se na vyvýšené lavičce u stěny výborně spalo. Během jednoho neprospaného představení jsem vyslovil přání poznat paní Rusalku osobně.
Ve druhé přestávce jsem byl u dvojitých ohnivzdorných dveří předán mé matce-víle, která mě dovedla k šatně za Prince ve druhém jednání již bohužel provdané (Květiny bílé po cestě), poté ale zhrzené (Ó marno to je a prázdnota je v srdci mém), na věky prokleté Rusalky, která se chystala vyrazit do mokřin (Necitelná vodní moci), aby lákala poutníky do záhuby.
Že je Rusalka smrtícím živlem, jsem nevěděl, takže jsem neuprchl.
Paní Domanínská vyšla z šatny, nádherná bytost z jiného světa, podala ruku nedýchajícímu, zírajícímu, úžasem oněmělému chlapečkovi, pohladila ho po zpocené hlavičce – a zablikala zelenkavým světlem bludičky, které měla ukotvené v paruce, což mne málem položilo.
Sotva jsem se vzpamatoval a jednoslabičně odpovídal na Rusalčiny otázky, otevřely se dveře vedlejší šatny a přede mnou stál zelený obr z pohádky, Vodník v plné polní – tedy v plné vodní: vlasy po ramena, bledý jak babička při žlučníkovém záchvatu, porostlý lekníny a šupinami, místo bot obrovské ploutve, hrůza hrůzoucí. Pan Zdeněk Kroupa mne pozdravil hřmotným basem a podal mně kupodivu suchou horní ploutev. K mému úžasu mne pozval na fotbal, na tradiční utkání Herci – Novináři, kterého se prý zúčastní sedíc na cisterně a kropíc štěrkové hřiště Na Rybníčku.
Odcházel jsem napolo v mrákotách, ale šťasten.
11.10.2020 (16.12), , Trvalý odkaz komentáře,