Jaroslav Prokop: Pouť k Milosrdným
Janko Sedal v inscenaci HaDivadla Pouť k Milosrdným FOTO JAROSLAV PROKOP
Na podzim roku 1983 se připravovala v klubu Na Chmelnici, tehdejší oáze svobodné kultury v normalizační Praze, přehlídka prostějovského HaDivadla k desátému výročí založení souboru, byla to vůbec první jejich šance představit se v hlavním městě. Tehdy Chmelnici už asi rok šéfoval osvícený Luboš Schmidtmayer, s grafikem Karlem Halounem jsme byli garanty kvality vizuální stránky klubu, samozřejmě jsme dostali nabídku připravit brožuru o HaDivadle, která by byla představena v rámci připravované přehlídky. Do té doby jsme nikdo žádné představení tohoto souboru neviděli, vyrazili jsme tedy na „exkurzi“ do Prostějova. Já jsem se chystal udělat maximum fotografií z představení, která na místě zhlédnu. V polovině prosince byla tehdy velká zima, sníh a mráz, bydleli jsme se členy divadla na půdě Národního domu, foukalo tam, sníh padal na postele. S herci i uměleckým vedením divadla Josefem Kovalčukem, Arnoštem Goldflamem a Svatoplukem Válou jsme se rychle sblížili, porozuměli si, se vstřícnými herci se navíc rychle dohodlo, že i když každý večer hrají, přesto dopoledne inscenaci Panoptikum předvedou – jenom kvůli fotografování. Postavili scénu, tehdy ještě v HaDivadle herci dělali všechno, a jenom pro mě a pro Karla zahráli. Byly nám nabídnuty všechny mizanscény, jenom delší monology či dialogy herci „skákali“. Do jejich repertoáru patřila i Pouť k Milosrdným o umírání herce Krumlovského v prostějovském špitálu v roce 1875, šel jsem si vyfotografovat i portál té budovy, také fresky vevnitř, čímž jsem se mohl přes propast věků přiblížit k osudu tohoto herce, fotil jsem pak i večer při představení. Drobná vzpomínka – herečka Bára Plichtová pak říkala: Ty jsi ale přece nefotil. Já jsem však měl hotové čtyři filmy, byl jsem polichocen, že si nevšimli a že jsem nerušil. Tak jsem „nacvakal“ i další kousky z jejich tehdejšího repertoáru, prožili jsme tam pět pracovně intenzivních dnů. Po návratu jsme vytvořili objednanou brožuru a HaDivadlo na jaře 1984 v Praze zazářilo. Tak začala má spolupráce a přátelství s tímto souborem, která trvala až do poloviny devadesátých let, fotografoval jsem téměř všechny jejich inscenace (včetně dalšího působení v Brně). Většinu jsem fotografoval širokoúhlým objektivem, připadalo mi, že to odpovídá charakteru divadla, jakési scénické rozmáchlosti. K jeho poetice ještě jednu drobnost. Jednou jsem seděl na Chmelnici při představení „HaDů“ vedle Jiřiny Švorcové a jejího bratra Václava, byla to pro herce zkouška ohněm, vlastně jakási neoficiální „schvalovačka“ pro Prahu, Švorcovi pak šli do šaten. Herců jsem se ptal, jak dopadli, celkem slušně, říkali, jí se to líbilo, jemu méně, a ona měla s vlídností sobě vlastní říci: Chlapci, hrajete výborně, jenom nevím, proč je to celé pořád takové špinavé. Nestor naší divadelní fotografie Jaroslav Krejčí kdysi kritizoval tendenci některých fotografů naklánět snímky a bourat horizonty, které jsou pak našikmo, a přitom si myslet, že je to „umělečtější“. U mě to mělo praktický důvod. Zoom tehdy ještě neexistoval. Měl jsem pravidelně pevné místo, které mi bylo přidělováno většinou někde v první řadě. Když tam sedíte a herci jsou daleko od sebe, nezbývá než připomenout si, že úhlopříčka je nejdelší přímkou obdélníku. I materiál, na který jsem fotografoval, byl jen takový, jaký se dal tehdy sehnat. V inscenacích HaDivadla se příliš nesvítilo, tomu nutně odpovídalo exponování, z čehož pramení i „zrnitost“ některých snímků, ta ale, myslím, odpovídá poetice tohoto souboru.
Fotografováno: Nikon F, objektiv Nikkor 28 mm/3,5. Film Fonapan exponován na cca 1600 ASA.
Zaznamenal Jan Kerbr
Komentáře k článku: Jaroslav Prokop: Pouť k Milosrdným
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
