Jaroslav Weigel
(2. ledna 1931 Rychnov nad Kněžnou – 5. září 2019 Praha)
S JÁROU BEZ JÁRY
Neodolám paradoxnímu názvu, mám-li zdůraznit souvislost dvou výrazných postav naší kulturní scény, na počátku září ochuzené o jednu mně z nejmilejších. Můžu si to dovolit, neboť když jsme Jaroslavu Weigelovi, kolegovi z Divadla Járy Cimrmana a dobrému příteli, před pár lety v předvánočním čase otvírali na Starém Městě výstavu jeho obrazů, obrázků, ilustrací, návrhů divadelních scén a kostýmů, slíbil jsem mu veřejně, že ho od té chvíle budu už zásadně oslovovat Járo. Protože nepochybně patří do řady Járů Cimrmanů, co jich tu v českých zemích je a přibývá úměrně s tím, jak se množí zklamání, ale současně odhodlání bránit sen o lepším světě proti zlovolníkům. Měl jsem ho rád a neznám nikoho, kdo by ho rád neměl. Jeho vrásky v klidné tváři, kterou jen tak něco nerozhodí, ukazovaly na skeptické vědomí, které se nedá obloudit, poněvadž ví své ze zkušeností vlastních i odevzdaných mu předchozími generacemi. Ale pozor! Patos k němu nepatřil.
Byl skaut. Byl rádce. Neokázalý, ale k radě a pospolitosti vždy připraven, ač neblahá politická moc i tohle pole cti a odvahy opakovaně rozorávala v domnění, že ho zničí. Svým způsobem byl i pedagog, přestože, byť vystudován na učitele výtvarné výchovy, za katedru ve třídě nenastoupil nikdy. Pro časopis Mladý svět vymyslel posluchačskou soutěžní anketu Zlatý slavík, redakčně se staral o stranu kresleného humoru, a když byl v husákovské normalizaci jako tak mnozí odstrčen, našel si příbuznou scénu na půdě komiksu a na jevišti i v zákulisí našem – vytvořil nám originální viditelnou tvář. A napsal Psí kuchařku a měl rád country muziku a knihou o rytíři Lips Tulianovi, v němž bystře pracoval s kouzlem nechtěného, připomněl literární žánr kolportážního románu. Divadlo hrál od studentských roků v Broumově, v Polici nad Metují a jinde, kam se s rodiči stěhoval podle toho, jak otec v pivovarském zaměstnání měnil působiště. (Sám se narodil v Rychnově nad Kněžnou 2. ledna 1931.) Někdo povolanější řekl, že to byl typický neherecký herec. Cítím, že to snad znamená schopnost vytvořit věrohodnou figuru, ale současně zůstat v sebeironickém nadhledu sám sebou. V Aktu mohl být mně a našim dětem provinilým i sebevědomým manželem a taťkou Žílou a vzápětí třeba vizionářem v Poslu z Liptákova, Janem Husem v Českém nebi či mazaně sklerotickým dědem Vševědem v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. A řadou dalších.
Miloň Čepelka s Jaroslavem Weigelem ve hře Akt foto archiv divadla járy cimrmana
Museli jsme očekávat už dříve a zvláště od letošní zimy, když se mu krátil dech, že nám nezbude než obejít se bez něho. Na začátku naší třiapadesáté sezony přišlo pak rozloučení s konečnou platností. Jenže – rozloučení? Nerozloučili jsme se. Jako kdyby se náš výborný výtvarník, scénický a kostýmní návrhář a jevištní kolega jen vytratil. Dávat sbohem bez pohřbu, bez rituálu, o němž se soudí, že je, že býval a stále by měl být očistný, to je skutečnost nová, rozmáhající se a zdánlivě, ach, pohodlná. Avšak vychází-li z výslovného přání odcházejícího, jsme povinni ji přijmout. Přesto tady po něm zůstává jakési prázdnější prázdno a zdá se mi, že smutek jednotlivce, jakkoli upřímný, nemá sílu smutku společného, neostýchavě slzícího. Zřejmě nás chtěl ušetřit, ale… Je to věc názoru a stojí za zamyšlení, jistěže chápavé, nevyčítavé, avšak rozporné.
Víš co, Járo? Ať je to v Divadelních novinách jednou provždy černé na bílém: Měl jsem Tě moc rád a měli jsme Tě moc rádi. Byl jsi skvělý kamarád a ohleduplný kolega. Tvé obrázky na skle, které jsi mi dal, dělají mi stále radost a Tvé stopy na našem jevišti budeme opatrovat, chránit a vděčně je vnímat, dokud tady budeme. Na shledanou.
Komentáře k článku: Jaroslav Weigel
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
