Divadelní noviny >

Jazz jako zpráva o stavu světa aneb Putování jedné busty za světlem

Zprávu o tom, že 7. srpna 2011 ve věku 99 let zemřel v Kanadě Jiří Traxler, jsem si přečetl na televizních titulcích v šumavském hotelu Annín. Proč ve mně právě v tomto prostředí vyvolala nejen řadu vzpomínek, ale i poněkud osobité srovnání dob minulých a přítomné, to si nechám až na závěr. Teď tedy pěkně způsobně od začátku.

Jiří Traxler byl klíčovou postavou českého raného jazzu, který musel opustit až po únorovém přelomu. Těžiště jeho práce tedy spadá do doby, kdy swingové písničky plnily pro tehdejší potápky podobnou úlohu, jako o dvacet let později pro jejich následovníky rockenroll: byl to prostě hudební generační manifest, spojený i s protestem proti totalitnímu režimu.

Traxler se narodil 12. 3. 1912 v Táboře (tedy v jižních Čechách, kde také leží Annín, ale v docela jiném, městském prostředí) a spolu se starším bratrem tam v šestnácti letech založili amatérský orchestr, který nesl všechny znaky nastupující vlny. Distancoval se od tehdy běžné populární hudby: v Traxlerových knižních vzpomínkách mě sentimentálním poutem oslovila citace německého šlágru Was macht Herr Maier auf Himalaja, wie kommt der kleine Maier auf die grosse Himalaja – opravdu jsem netušil, že s tak historickou vykopávkou se ještě někde setkám. Orchestru dal Jiří Traxler anglické jméno The Red Ace Players. Vinou nedostatečné znalosti angličtiny se na stojáncích objevilo jako Red As (ještě že ne s dvěma s!), což připomíná zhruba o deset let mladší Škvoreckého náchodskou kapelu Red Music. V Táboře a v okolí mělo Červené eso pověst pionýrů té bláznivé taneční hudby, které se říkalo jazz.

Pantomima a jazz

Ale Tábor bylo malé město a kamarádi přinášeli zprávy, že v Praze připravuje spolek Gramoklub vlastní orchestr, který by se měl věnovat výlučně „pravému” jazzu – ne k tanci, ale na koncertním pódiu. Jeho duchovním otcem a ideovým vedoucím byl novinář Emanuel Uggé, recenzent zahraničních jazzových desek (tehdy ovšem „tvrdých” osmasedmdesátek) a autor jazzových pořadů pražského rozhlasu; dirigent byl studující konzervatoře Jan Šíma. Uggé i Šíma byli členové KSČ a Traxler ve svých vzpomínkách připisuje takové zaměření nejen E. F. Burianovi, který s orchestrem zpíval, ale také Jaroslavu Ježkovi a celkové orientaci Osvobozeného divadla. V době vzrůstajícího ohrožení ČSR nacismem to mohlo být pochopitelné. Orchestr Gramoklubu odehrál několik koncertů (některé při vysloveně politicky zaměřených akcích). Na jeho premiéře se sešli i Jaroslav Ježek a R. A. Dvorský a oba souhlasně kývali hlavami a aplaudovali. Jenže časem narůstala animozita mezi ideologickým vedením souboru a muzikanty. Uggé proklamoval zásadu, že jazz má zaznívat pouze na koncertním pódiu a mladým muzikantům sliboval atraktivní zájezd do Sovětského svazu. Ten však nepřicházel, muzikanti chtěli hrát, a tak se orchestr v prosinci 1937 rozešel. Traxler už v té době skládal a aranžoval jazzové orchestrálky, které mu nahrál nejen Orchestr Harryho Hardena, ale také Jaroslav Ježek. Získal si Ježkovo uznání a důvěru do takové míry, že před svým odjezdem do Ameriky mu Ježek svěřil do péče celý svůj hudební archiv.

Jenže pak už přišel protektorát a pro Traxlera začala dráha jazzových profesionálů, pro které jazz v tomto období znamenal taneční písničku především v novém zvuku swingového bandu nebo menšího souboru s větším podílem sólové improvizace. Takový byl soubor Karla Slavíka Blue Music s Kamilem Běhounkem a trumpetistou Janem Novým, jemuž se s fandovskou nadsázkou říkalo „český Armstrong“. Hrával v baru Femina a v Alhambře na Václavském náměstí. Ale Traxler byl i členem mamutí verze orchestru R. A. Dvorského, která na svých zájezdech křižovala celý tehdejší protektorát, i jazzově komornějšího Elit Clubu (vznikl po rozpadu big bandu Emila Ludvíka s „ludvíkovskou” rytmikou Mirek Vrba – Jan Hammer a s legendárním trombonistou Honzou Čížem). Ten měl nejčastější sídlo v Akvariu naproti Redutě, která tehdy ještě nefungovala jako jazzklub. Dnes to zní jako stará pohádka, ale pro mou tehdy šestnáctiletou generaci to byla nejžhavější přítomnost. V popředí Traxlerovy činnosti nestála role pianisty a jazzového improvizátora. Vystoupil sice na famózním monstre-koncertu 10 klavírů – Pantomima – Jazz, který 20. listopadu 1940 uspořádal v Lucerně František Spurný. Doprovod obstarávali R. A. Dvorský a už také malý soubor Karla Vlacha; pianisté tvořili spíš jen stafáž obecně známých jmen, v níž se svorně kloubila tehdejší česká opereta, populární šlágry i swingový jazz. Po koncertě prý Dvorský k podobným akcím prohlásil stručné, ale kategorické: Nikdy více! Atmosféru dobové směsice, která nám dnes připadá poněkud nesourodá, připomene alespoň výčet jmen. Na pódiu, které se prohýbalo pod tíhou deseti křídel, tu vedle sebe zasedli Roman Blahník, Eman Fiala, Vladimír Hořčík, Leopold Korbař, Bedřich Nikodem, Jan Rychlík, František Svojík, Josef Stelibský, Jiří Verberger a Jiří Traxler. Toho znali posluchači především jako autora swingových písniček, z nichž některé (zejména Hádej, hádej hadači – s německým textem Peter, Peter, wo warst Du heute nacht? proletěly jako hity celou tehdejší nacisty obsazenou Evropu.

Nylonový věk

Pro české obecenstvo znamenal Traxler především účinný hnací motor celé swingové písničkářské scény. Jeho písničky (např. Veselá násobilka, Ztratil jsem svůj smích, Jedu nocí, Náhodou nebo Bloudění v rytmu) zpívali postupně Inka Zemánková, Zdena Vincíková, Jiřina Salačová, R. A. Dvorský, Arnošt Kavka nebo Rudolf Cortés. Byl autorem hudby k filmu Eva tropí hlouposti a také autorem řady textů k vlastním písničkám i k americkým evergreenům, které patří ke klasickému swingovému repertoáru (mj. Somebody Loves Me, Night and Day, The Man I Love nebo Jingle Bells). K úzké spolupráci si jej pozval Karel Šroubek, majitel honosného hotelu na Václavském náměstí, který také komponoval pod jménem Petr Kareš: Traxler mu pomáhal dotvářet jeho melodické nápady, opatřoval je harmonií a aranžoval.

Konec války u nás nastartoval kratičké období nylonového věku, kdy v Praze téměř na každém rohu vyhrávaly swingové big bandy. Pořadatelskou a osvětovou činnost obnovil i Gramoklub, který začal vydávat náš první oficiální měsíčník Jazz. Jeho valná hromada zvolila 2. října 1947 výbor složený především ze zástupců mladší swingařské generace: předsedou se stal Karel Šroubek (v očekávání, že jeho hotel Evropa na Václavském náměstí by mohl sloužit jako hostitel některých klubových akcí), úloha jednatele připadla na autora této statě, Šíma a Uggé byli členy výboru, v němž však převažovali představitelé mladší školy: např. pianisté-sladatelé Miloslav Ducháč, Jiří Baur nebo Vladimír Hořčík, trumpetista Vlastimil Hála nebo i Karel Vlach. Jeho orchestr ovládl naši poválečnou scénu, z Divadla V + W začal živě vysílat pravidelné týdenní jazzové koncerty. Uváděl je Jiří Traxler, divadlo bylo plné a vysílání mělo masovou účast mladých swingových fanoušků.

Únor 1948

Únor 1948 za tím udělal nikoliv tečku, ale rázný vykřičník. Vlna „akčních výborů“ dělala „pořádek“ ve všech institucích i spolcích. Z Gramoklubu byli rezolutně „vyakčněni“ všichni vlachovci včetně Traxlera i mě, do čela se vrátili Uggé a Šíma a pořadatelská činnost pomalu odumírala. V časopise Jazz, jehož vedení opět převzal Uggé, se objevil úvodník představitele mladé marxistické generace kritiků, kterou sice Uggé vychoval, ale teď už se s ní nemohl smířit. Bohumil Karásek tam hřímal: Gramoklub i tento časopis změní svůj směr a obrátí se k novým cestám, lépe řečeno k těm cestám, na kterých ho chtěli mít zakladatelé tohoto spolku a iniciátoři tohoto časopisu. Stalo se totiž, že reakční živly v pražském Gramoklubu získaly dočasně takové pozice, že mohly celkem nerušeně určovat linii spolku i časopisu tak, aby odpovídala jejich zpátečnickým zájmům. Taková dikce pochopitelně vyvolala následníky i mezi ukázněnými partajníky. Vlachovy přenosy z divadla pokračovaly, ale na jeden z nich si Traxler výrazně vzpomíná: Vysílali jsme běžný program, na němž bylo už předtím několikrát hrané glennmillerovské aranžmá pochodu American Patrol. Až do té chvíle všechno probíhalo hladce, ale jen jsem stereotypně ohlásil: „A teď si poslechneme z repertoáru Glenna Millera foxtrot Americká hlídka“ – divadlem to zaburácelo a smluvená a nacvičená proamerická demonstrace by nemohla být dokonalejší. Holčičky a kloučci řvali a tleskali jako posedlí, nakonec všichni vstali a teď to doopravdy vypadalo jako demonstrace… Hned druhý den mělo Rudé právo rozhořčený dotaz: „Jak je to vůbec možné, že někdo jako Jiří Traxler, zřejmý přívrženec kapitalismu a reakcionář, může stále ještě otravovat vlny československého rozhlasu?“ Tak a podobně to pokračovalo, ale vrchol byl, když písmák žádal o zastavení mé činnosti v rádiu především proto, že bych ve svých úvodech mohl posílat šifrované zprávy nepřátelům naší lidové demokracie v zahraničí. Že já blbec na to nepřišel sám a dřív, co jsem mohl ušetřit na známkách! Dle očekávání mi činnost v rozhlase zatrhli. A nejen to, také zakázali hraní mých skladeb, což bylo vážnější. Teď už nezbývalo, než uvažovat o emigraci.

Emigrace

Karel Šroubek a jeho manželka už byli pryč a na Traxlera čekala cesta přes Šumavu. Nebylo to jednoduché: objevili se už falešní převaděči, kterým šlo o to převáděné obrat o peníze a pak je vydat pohraničním hlídkám. Jednomu z takových podnikatelů se Traxler vyhnul, ale i po lesním překročení hranice čekalo další překvapení: na druhé straně nebyli Američané, ale německá policie, která k identifikaci zadržených chtěla zavolat kolegy z české strany. Nakonec vše dobře dopadlo, Traxler se ocitl v utečeneckém táboře Valka v Německu a odtud se po čase dostal do Kanady. Tady už si Karel Šroubek s jistými potížemi pořizoval opět jiný hotel a Traxler u něj nastoupil jako pianista. Po čase se však rozešli. Pokusy uplatnit se jako skladatel bez kontaktů v prostředí mamutího hudebního průmyslu nevyšly a z jeho dřívější činnosti mu zbyl jen na notách vypěstovaný úhledný rukopis, který mu pomohl k solidnímu zaměstnání technického kresliče. Na tom si vybudoval novou existenci, oženil se, založil spořádanou rodinu – měli dvě dcery – a víkendy trávil jako náruživý rybář na kanadských tocích, které bohatou nadílkou pstruhů připomínají Otavu u Annína.

S přáteli doma i v cizině udržoval styk, jak to šlo. Škvorecký vydal LP s jeho a Běhounkovými písničkami, na kterém zpíval i Karel Kryl. Mezi emigranty se těšilo značnému zájmu. Po roce 1989 vyšlo i u nás. To už jeho písničky hrál také Ondřej Havelka se svými Melody Makers a autorské album mu vydaly i sestry Havelkovy. Jeho písničky zůstávaly živé v prostředí, kde vznikly. Ale jejich posluchači už jen sledovali rekordní nárůst věku, jakého v klidu nového kanadského domova dosahoval.

Traxler, o 12 let starší než já a součást mého mládí, kdy jsem se s ním setkával v roli uctívajícího učedníka, tedy 7. srpna v Kanadě zemřel. I když mi pomalu táhne na devadesátku, nikdy jsem si neuvědomil, že by hudba zvaná jazz mohla vytvářet tak nečekaná spojení mezi lidmi i místy. Jiří Traxler ve svých 99 letech by z toho jistě měl radost.

• Autor: Lubomír Dorůžka
• Publikováno: 17. září 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jazz jako zpráva o stavu světa aneb Putování jedné busty za světlem

1. Jaromír Farník

   

   Snad jméno Karel Šroubek = Petr Kareš
   je totožné s kapelníkem a dirigentem Šroubkem, který působil v Osvobozeném divadle ve hře Panorama a Těžká Barbora.

   25.09.2017 (15.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ