Jazzman Škvorecký (No.1)
Dnes, tedy 3. ledna 2013, si připomínáme první výročí úmrtí Josefa Škvoreckého. Škvorecký byl především jedním z nejdůležitějších českých autorů druhé poloviny minulého století a jeden z mála, kteří prorazili i v zahraničí. Většina jeho prací byla přeložena do cizích jazyků, zvláště do angličtiny.
Spisovatel Josef Škvorecký FOTO ARCHIV
V Kanadě, která se stala po jeho emigraci v 68. roce jeho druhým domovem, je uctíván jako domácí autor, přestože všechny jeho spisy byly napsány původně v češtině. Pro emigranty představoval velikou morální oporu. Bylo to především díky jeho torontskému vydavatelství 68. Publishers, kde vyšly četné spisy emigračních autorů i těch, kdo zůstali doma, ale jejichž tvorba patřila mezi “libri prohibiti”. V osobním styku byl vstřícný člověk, který pomohl radou i skutkem nesčíselnému množství lidí. Nebyl to bohém, jak si to představují někteří lidé, kteří ho neznali, nýbrž velmi disciplinovaný intelektuál, který měl encyklopedické vědomosti o literatuře a umění vůbec. Já sám jsem měl tu čest a potěšení se s ním sejít mnohokrát a napsat o jeho díle monografii, kterou jsem dokončil v r. 1988. Byla původně publikována v angličtině v Londýně a New Yorku. Když jsem ji psal, ani se mi nesnilo, že se jednou budeme moci vrátit do vlasti, a už vůbec ne, že po pár letech vyjde i česká verze knihy. A představit si, že po Škvoreckém budou jednou v Česku pojmenovaná prestižní učiliště, literární fondy a ceny, a že tady vyjdou jeho sebrané spisy – k tomu bylo tehdy třeba požíti halucinogenních drog.
Nechci se zde rozepisovat detailně o různých vlastnostech jeho díla. Čistě z osobně emočního hlediska byl pro mě Škvorecký především mluvčí jazzové generace, k jejíž mladším členům počítám i sebe. Jazz je jedním z průběžných motivů Škvoreckého tvorby a to s širokým symbolickým podtextem. Představuje život osvobozený od konvencí, vitální, ryzí, bezprostřední. V Zbabělcích nalezneme následující vyznání víry devatenáctiletého amatérského saxofonisty Smiřického při zkoušce: Bylo to spíše něco jako svět. Jako před Kristem a po Kristu. Motiv jazzu se vyskytuje ve většině jeho pozdějších prací, dokonce i v jeho biografickém románu o Antonínu Dvořákovi Scherzo capricioso.
Prostřednictvím Danny Smiřického i jiných postav Škvorecký zachytil exaltaci, ale i tragické nenaplnění své generace, která narazila do historických zdí: nejdříve do děsivé atmosféry nacistiscké okupace a krátce potom ubíjejícího komunistického dogmatu. (Je příznačné, že Zbabělci byli napsáni v r. 1948-9, ale publikováni až 1958. A i pak byli v důsledku zdrcující oficiální kritiky rychle staženi z oběhu.) Z řady prací, které dramatizují pocit generačního nenaplnění prostřednictvím motivu jazzu výrazné místo zaujímá poměrně méně známá povídka Píseň zapomenutých let, jakýsi žalozpěv na jazzovou éru. Škovorecký ji napsal v r. 1963, když mu bylo skoro čtyřicet. Příběh popisuje vypravěčovo setkání s všestraně talentovanou zpěvačkou po dvanácti letech odloučení, kdy zpívala s vojenským orchestrem, v němž hrál i on. Poněvadž jazz byl tehdy na černé listině, byl z toho skandál: členové orchestru byli degradování na výpomocnou službu a zpěvačka vyloučená z konzervartoře. Když byl jazz opět povolen, tak už pro ní nebylo uplatnění, protože se zájem přesunul na rock, pro nějž ona i vypravěč (tj. autor) nemají pochopení. Ironií osudu nebyl, když Škovorecký emigroval po Sovětské invazi do Ameriky, už jazz mainstreamovou populární hudbou. A když přijížděl občas do New Yorku, musel se po něm shánět. Ale kdykoli jsem s ním delší dobu mluvil, rozhovor se téměř vždy přesunul na jazz. Byl veliký znalec této hudby.
Z tohoto důvodu jsem se rozhodl uctít jeho památku nikoli slovy, ale jazzovými nahrávkami. Dnes to bude vzpomínka na v Československu nejpopulárnější band poválečné doby – Glenna Millera. Ten zemřel ještě za války, ale české orchestry hrály jeho skladby snad až do omrzení. Byl to jazz napsaný k tanci. Nejpopulárnější český big band, orchestr Karla Vlacha, byl vědomou kopií stylu Glenna Millera a nahrál dokonce řadu jeho skladeb notu po notě. Úspěch těchto nahrávek byl možný, protože originály nebyly po válce přístupné díky přísné devizové politice a copyright asi ještě neexistoval. Až v r. 1947, těsně před komunistickým převzetím moci, se český divák mohl seznámit s Millerem bezprostředně, byt’ se značným spožděnímm, a to z filmu z roku 1941, v němž byl jeho orchestr hlavní atrakcí. Jmenoval se původně Sun Valley Serenade a byl překřtěn na Zasněženou romanci (Sun Valley je populární středisko zimního sportu ve státě Idaho, kde se odehrává většina děje). Škvorecký se mi svěřil, že viděl tento film něklikrát.
Jazzman Josef Škvorecký FOTO ARCHIV
Zde jsou dvě scény. První zastihuje Millerův soubor při “zkoušce” jedné z nejpopulárnějších poválečných skladeb Chatanooga Choo Choo. Druhá, stejně populární In the Mood se odehrává při výstupu orchestru v nočním klubu. Jinak má děj tuctovou milostnou zápletku, ale není bez zajímavosti, že v ní hraje hlavní roli trojnásobná olympijská vítězka v krasobruslení, herečka norského původu Sonja Henie.
(Pozítří vyvěsím téměř jednohodinový záznam koncertu několika předních amerických orchestrů už z doby publikace Zbabělců.)
Komentáře k článku: Jazzman Škvorecký (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trenský
Jak mě upozornil jeden můj známý e-mailem,
Glenn Miller Orchestra s domácí půdou v Evropě nadále existuje a pravidelně vystupuje v prestižních koncertních síních. Letos v lednu v salzburském Mozarteu, lipském Gewandhausu a dokonce 12.1. bude mít dva koncerty v pražské Smetanově síni. Přitom je nabito, a lístky jsou prý dražší než na Českou filharmomii. Hraje Millerovy hity v naprosto stejné úpravě jako on před 70 lety. To jsme si tedy v 40. letech nemysleli.
03.01.2013 (15.20), , Trvalý odkaz komentáře,