Jazzový gentleman opustil scénu
Na Štědrý den dopoledne připravil Lubomír Dorůžka v rámci vltavského rozhlasového Jazzofonu sváteční ochutnávku vánoční hudební tvorby. A zatímco posluchači naslouchali Bingu Crosbymu, Traditional Jazz Studiu Pavla Smetáčka či Kontrabandu Milana Svobody, a samozřejmě zasvěcenému komentátorovi Dorůžkovi, ten však už nežil. V pondělí 16. prosince odešel v nedožitých devadesátinách nejproslulejší český jazzový publicista, stavitel mostů mezi jazzem a ostatními směry a žánry, vnímavý podporovatel mladých hudebníků a mezinárodně uznávaný organizátor jazzového života.
Ač mezi hudebními kritiky jazzu či rocku patřil k nejzkušenějším, byl zároveň nejtolerantnější. Jeho gentlemanství by nikdy nepřipustilo, aby kritika vyvolala zášť nebo způsobila nějakou žánrovou roztržku.
Na druhou stranu si od umělců, které osobně zná a má o nich psát recenze, snažil udržovat odstup. V rozhlasovém rozhovoru s Petrem Vidomusem si povzdechl, že najít rovnováhu mezi přílišným odstupem a nekritickou náklonností nebývá jednoduché: Snažil jsem se s výkonnými muzikanty a lidmi, o nichž jsem psal, nenavazovat příliš úzký osobní kontakt. Věděl jsem, že se k nim někdy budu muset postavit kriticky, a chtěl jsem, aby náš vztah zůstal profesionální, popsal Dorůžka. Ale rychle doplnil: To však neznamená, že bych mezi jazzmany neměl dobré přátele.
Oč opatrnější byl na velká kamarádství s lidmi, o to vstřícnější a vnímavější byl k příchodu nových hudebních stylů. Jako někdejší redaktor Dorůžkou založených Aktualit Melodie a poté i mateřské Melodie mohu dosvědčit, s jak obrovskou tolerancí přijal, že se do jeho milovaného jazzu útokem vklínil rock’n’roll. Později se k tomu veřejně vyjádřil: Byl jsem jazzman, a tohle nebyla hudba mého srdce. Ale slyšel jsem to napětí, které v tom pulzovalo. Své „kultivované“ publicistické kolegy jsem popudil, když jsem začátkem šedesátých let napsal do Hudebních rozhledů, že pro další vývoj populární hudby u nás bude mít větší význam Miky Volek než profesionálně připravované zušlechťující adaptace, popsal Dorůžka svůj smír s rockem.
Od doby nástupu rocku Dorůžka přijal desítky, možná stovky mírových smluv s přicházejícími styly, neboť i sám jazz prošel v poslední době množstvím zásadních proměn. Ač doyen mezi kritiky a publicisty, čekal na každý nový hudební trend, aby mladíčkům psal a natáčel jejich tvůrčí profily.
Kritikem-sekerníkem rozhodně nikdy nebyl. Ve starším čísle časopisu Harmonie se k tomuto tématu vyjádřil: Kdokoliv vystupuje na veřejnost, nese svou kůži na trh – umělec stejně jako kritik. A musí počítat s tím, že k tomu bude veřejnost zaujímat stanovisko, které může být navíc ještě odlišné od názoru, který je někde publikován. Proto je pro ovzduší kritiky velice důležité, aby měla dostatečně široký prostor, aby se v ní mohly uplatnit nejrůznější odstíny, zdůraznil Dorůžka. A svůj výrok doplnil o další zkušenost: Pamatuji se, že v časopise Melodie jsem se snažil zvláště v takových těch choulostivějších případech, aby se k jedné věci vyjadřoval větší počet lidí. Aby kritika nebyla něčím, co vyjde jen jednou, je to podepsáno jen jednou osobou a potom to veřejnost může brát, že je to dáno provždy a navždy. Dokonce jsme tam dělali tzv. jamsession kritiků, kde se sešlo pět, šest zástupců různého zaměření, a ti se dohadovali o společném tématu.
O Dorůžkově recenzentské shovívavosti a na druhé straně schopnosti být nad věcí svědčí i známá příhoda s borůvkovými koláči, kterou jsem si neodpustil citovat ve svém mateřském serveru Česká pozice. Přesto ji uvedu i zde. Podobně jako v jamsessionu kritiků provádělo takzvané hvězdičkování nahrávek pět recenzentů a o pořadí podle kvality rozhodoval průměr hodnocení. Každý čtenář však mohl nahlédnout, jak hlasovali jednotlivci. U nahrávky Čas borůvkových koláčů s Yvettou Simonovou vybočovalo Dorůžkovo hodnocení natolik, že se ho kolega Jiří Černý zeptal, jakéže viděl na písničce klady, že se rozhodl pro tak vysoké hodnocení. Lubomíra to nijak nevyvedlo z míry a odpověděl: Já jsem si špatně přečetl název a myslel jsem si, že je to Čas Dorůžkových koláčů. Proti tomu neexistuje argument.
Čestmír Klos
Lestrovi
Dr. Lubomír Dorůžka psal – nejen o jazzu – posledních více než dvacet let i do Divadelních novin včetně jejich internetové podoby. Naposledy u nás publikoval v září minulého roku (DN 15/2013) esej o historii a současnosti divadelních orchestrů českých lázní Byl Sinatra v Karlových Varech? Krom obdobných příležitostných textů jsme na přelomu let 2009/2010 publikovali na pokračování jeho vzpomínky na korespondenci s Josefem Škvoreckým v dobách normalizace Dopisy z hotelových pokojů. K Lesterovi – jak se podepisoval – a jeho ženě jsem v posledních letech občas chodíval do jejich vilky na Dobešce. Návštěvy bývaly spojené se vzpomínáním, dobrou whiskou a poslechem amerického jazzu. On však ale ještě raději a víc sledoval současné hudební dění a zamýšlel se nad budoucností. To už nechejte jiným, říkával jsem mu, a chtěl jsem, aby k nám z pohledu svého věku a zkušeností psal o rozličných dobách, které žil a jež formovaly i deformovaly tento svět a charaktery lidí v něm. Chtěl jsem, aby ještě napsal o svém celoživotním příteli Josefu Škvoreckém a aby se zamyslel nad neodkladnou smrtí, jež vždy tak trochu visela nad každým naším setkáním. Letos v létě mi napsal: Zdravotní problémy se nikterak nelepší, ale právě proto roste potřeba si s někým pokecat. Poměrně pravidelně se mi teď ozývá Zdena Škvorecká, takže možná, že nějaká glosa o atmosféře posledních dnů člověka by se dala vyrobit. To je ovšem velice ošajslich téma a musel bych si je dost připravit a promyslet. Budu rád, když se mi ohlásíte, nějaký termín už si najdeme, a budu rád, když z toho něco vyleze. Termín jsme už nenašli. Děkuju osudu nejen za naše pozdní setkání, ale především za to, jaký celý život byl a co a jak dělal a prosazoval. Za jeho noblesu, eleganci a slušnost. Ovlivnil a k jazzu a moderní americké kultuře přitáhl mnoho generací, i mne.
Vladimír Hulec
Komentáře k článku: Jazzový gentleman opustil scénu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)