Jde o každý milimetr svobody

Novou hru jednoho z nejoceňovanějších a toho času nejhranějších českých dramatiků Davida Drábka, uměleckého ředitele renomovaného Klicperova divadla v Hradci Králové, nazvanou KOULE, jsem shodou okolností četl v předstihu již na podzim 2010, kdy jsem pro studenty Divadelní vědy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v rámci přednášky Současné české drama uspořádal sérii besed s nejvýznamnějšími soudobými dramatiky. A už tehdy vyznělo zcela jednoznačně, že právě satirická hra KOULE v odborném hodnocení studentů dopadla jako jedna z nejlepších v rámci celého podzimního semináře. S o to větší zvědavostí jsem očekával její premiéru v rozhlasové podobě, už proto, že hlavní hrdinku této satiry hraje tatáž herečka, jež bude hrát i v její chystané scénické verzi v Klicperově divadle. Mé očekávání nebylo zklamáno: Pavla Tomicová byla vynikající. Dokázala pouze hlasovými prostředky (smíchy, pláče, náhlé změny intonace) své hrdince, bývalé vrcholové sportovkyni, nyní radní v mediální sféře, kromě nespoutané, divoké, nakažlivé „lidové“ bezprostřednosti a bodrosti, hraničící občas až s arogancí, dodat i rozměr smutku, jakousi odvrácenou tvář vrcholového sportovce a oběti nemilosrdné fabriky na úspěch.

Jelikož ale Drábek nepsal vážnou, realistickou, naturalistickou, psychologickou ani sociologickou sondu do daného problému, nýbrž satiru, použil pro tento žánr regulérního prostředku, totiž satirické nadsázky, hyperboly. Právě proto mi připadají krajně neadekvátní, nekvalifikované a pro svobodu uměleckého projevu dokonce vysoce nebezpečné všechny reakce, odsuzující Drábkovu satirickou nadsázku, ba zpochybňující samotné její právo na existenci v demokratické společnosti a jejích veřejnoprávnách médiích (viz např. redaktorka Tachecí v rozhovoru s paní Fibingerovou v MF Dnes, kde paní redaktorka zcela profesionálně selhala, když odsoudila slovy, připomínajícími komunistické cenzory v dobách Charty, něco, co nikdy neviděla ani neslyšela). Kdyby měla být Drábkova hra – nebo ti, kdo se o její záslužné uvedení zasloužili – nějakým způsobem jakkoli dodatečně sankcionována, znamenalo by to neblahý precedens do budoucnosti. Mimo jiné by šlo o vážný zásah do svobody uměleckého projevu a počátek likvidace samé podstaty třítisíciletého uměleckého žánru, zvaného politická satira. Znamenalo by to, že naše společnost je méně svobodná než athénská demokracie (viz Aristofanův smích z politiků i bohů od Jezdců, Žab po Oblaka), znamenalo by to, že jsme méně svobodná demokracie, než byla Masarykova republika, která tolerovala V+W na jevišti i ve státním rozhlase (!) satiru na konkrétní národní hrdiny, prominentní podnikatele či politiky od Bati přes Stříbrného po Berana. Doufám, že takto málo svobodní, demokratičtí a velkorysí ještě nejsme a ani nikdy nebudeme. Jenže o každý milimetr svobody je nutno bojovat, svoboda včetně svobody projevu není dar shůry jednou provždy daný, i o ni je nutné bojovat (včetně práva na satirický výsměch čemukoli a komukoli). Proto jsem po přečtení některých reakcí – dřív než bude pozdě – napsal toto stanovisko.