Jdu a dávám pozor, abych nepochodoval
V závěsu za velkou reprezentativní výstavou Převod síly ve Špálově galerii v Praze na Národní třídě uspořádala galeristka Jitka Grígerová v nejmenším pražském výstavním sále Havelka jakýsi „tvůrčí dovětek“ k tvorbě výtvarníka, hudebníka a performera Vladimíra Kokolii – minivýstavu pod názvem SHOP, na kterou navazovala autorova performance v kostele Sv. Martina ve zdi.
Ztajené emoce překrýval intelekt, negaci a rozhořčení dada, absurdno až satirický postoj na věci kolem nás. Snímek KRISTÝNA BARTOŠOVÁ
Několik barevných kompozic Vladimíra Kokolii vzbuzujících dojem kyberprostoru, vytvořeného speciální plošnou animační 3D technikou, doplňují na výstavě užitkové artefakty: na prodej jsou černá trička s bíle vyšitými motivy nekonvenčních kreseb umělce, jsou zde nálepky, skvělý grafický živočichopis moderního člověka v souboru dramatických situací, vydaných nakladatelstvím Trigon v roce 1999 a malý zpěvník jeho textů. I ta malá, vtipná výstava naznačuje, jak intenzivně prociťuje a vnímá Kokolia přítomnost s jejími stálými i novými rysy, jak akceptuje moderní technické a výtvarné postupy (respektive jak je sám vytváří) i jak se tento nekonformní umělec dokáže – aniž by si zadal – vypořádat s proměnami funkcí uměleckého díla v rozsahu od artefaktu ke spotřebnímu zboží.
Vladimír Kokolia: Chodec. Repro archiv
Typograficky originální zpěvník textů, které nejsou doprovázeny notovým zápisem, ale fascinujícími reprodukcemi Kokoliových figurálních maleb je také připomínkou chvil, kdy Kokolia zpíval a tančil při svých performancích se svou hudební skupinou E.
Právě tyto písně texty tvořily náplň performance, která se konala pár metrů od galerie – v kostele sv. Martina ve zdi. Také zde čas vykonal své: Kokolia zpíval bez své rockové kapely, osvícen proudem světla jediného reflektoru. Ale už to nebyl malý Golem se stříbrnou páskou přes oči, ale zralý muž výrazné tváře, který se díval publiku přímo do očí. To změnilo jeho pohybový výraz. Z někdejších podivuhodně ladných tanečních pohybů a gest poznamenaných stylizací tai-chi sálala obtížně krocená energie a síla Kokoliovy tělesnosti. Dnes stál před diváky zkušený, kultivovaný performer, znalý své ceny, dobře ovládající svou věc a jeho tělo jen chvílemi podléhalo rytmu a naléhavosti písně. Dnes také nezpíval vybuchující a hřímající Apokalypsu a Uctívám nic, ale texty intimnějšího charakteru a filosofičtějšího dosahu. Ztajené emoce překrýval intelekt, negaci a rozhořčení dada, absurdno až satirický postoj na věci kolem nás. Popsané rozdíly však neznamenají výtku – také publikum bylo jiné a reagovalo jinak. Způsobně sedělo na židlích v chrámovém prostoru a nebyl tu nikdo, kdo by se – stržen dynamikou a emocí Kokoliova výrazu – odpoutal od sedadla a začal spontánně tančit jako pohybující se stín v polotemném sále. Jistě i posvátnost kostelního prostoru vykonala své, ale přece zde byl i v chování publika patrný nový přístup – na jedné straně úcta k osobnosti známého umělce, na druhé věrnost vlastnímu pohledu věčně experimentujícího, zvídavého a tápajícího, jako by nezkušeného mladíka, korigovanému ovšem životní zkušeností svého věku a uplynulých let.
Kokolia zpíval bez své rockové kapely, osvícen proudem světla jediného reflektoru. Snímek JAN RASCH
Ten večer byl nejen vernisáží výstavy Shop a performancí. Byl nejen kontrastem kritického dneška a pietou k včerejšku. Byl to pohled na dvě jinak vnitřně jednotné možnosti tvorby, na dílo trvalé i pomíjivé, a hlavně: byl výrazem vzdálenosti, kterou profesor pražské AVU Kokolia ušel jako reprezentant své generace za desítky let od posledního významného přelomu našich dějin. Jeho performance mimoděk položila otázku po smyslu a zhodnocení výbojů z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se této – tehdy u nás ojedinělé formě autorské scénické výpovědi – věnovalo jen pár umělců. Pro pamětníky představoval večer malé zamyšlení nad otázkou, jací jsme tehdy byli. Pro mladé asi seznámení se s široce múzicky založenou osobností autora, s hloubkou jeho duševního života.
Na závěr zbývá dodat, že nevšední akci Galerie Havelka podpořili sponzorsky tři osvícení inženýři: V. Říha, K. Scheib a P. Škrach.
Vladimír Kokolia: Shop. Kurátorka večera Jitka Grígerová, Galerie Havelka, Martinská ul. + kostel Svatého Martina ve zdi Praha, 13. 12. 2011.
Komentáře k článku: Jdu a dávám pozor, abych nepochodoval
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
