Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Je jaro, čas znovuzrození

    Mám v sobě klid. Je to zvláštní období – jarní obřady a zázraky. Na některé zázraky věřím, s folklórem ale moc zacházet neumím. Obřady mám ráda na jevišti, v životě ne. Snad je to tím, že nejsem patriot, nikdy jsem nebyla fixovaná na určité místo. Doma se cítím tam, kde jsou ti, které mám ráda.

    Jsem tulačka. Nemám stálé angažmá, a tak cestuju neustále. Toulám se a koukám kolem sebe. Dříve jsem dokázala procestovat celé prázdniny – Řecko, Itálie, Francie, Norsko, Dánsko, Španělsko – vždy se to odvíjelo od toho, kterou hru, od kterého autora jsem právě připravovala. Čechy i Slovensko jsem taky procestovala. Cestuju i teď, píšu v autobuse – jedu z Karlových Varů…

    Hudba a kritika

    Ale zpět k této rubrice. O současné politice se bavit nechci. Do divadla, na koncert, na výstavu, do kina chodím, jen když mám na to náladu. Nemám ráda premiéry, vernisáže. Nemám ráda hromadné akce, nemám ráda to, co právě „frčí“. Každý názor, i ten  kritický, považuji za subjektivní. Párkrát se mi stalo, že jsem si přečetla recenzi na inscenaci, kterou jsem viděla později, a měla pak pocit, že jsem viděla něco jiného, než o čem jsem četla. To neznamená, že názory jiných ignoruji. Ráda čtu například hudebními recenze Jiřího Černého. Mluví moudře, neubližuje ani nevynáší umělce do nebes, má široký rozhled. Když jsme u té hudby, poslouchám víc tu vážnější. Mám ráda Janáčka. Moc se mi líbila inscenace Věci Makropulos, kterou režíroval Christopher Alden. Doma si pouštím pro klid duše jazz. Poslední dobou často chodím, či spíš jezdím na houslové koncerty. Záslouhou dcery, která na housle hraje, i na mezinárodní houslové soutěže. Takže mám teď slušný přehled o talentech a budoucích hvězdách a hvězdičkách na evropském houslovém hudebním nebi. Jsem ráda.

    Divadlo

    Činohra – a divadlo vůbec – je a vždycky pro mě byla spojená s muzikou. Hudba rozvíjí mou fantazii. Stejně jako obrazy a tanec. Před pětatřiceti lety jsem k divadlu přišla jako tanečnice. Bylo to jakési nouzové východisko z mé tehdejší situace. Když jsem se dozvěděla, že na pražské konzervatoři studovat balet nebudu, protože moje kořeny nejsou takové, které by si tam tehdy chtěli zasadit, udělala jsem ve svých patnácti letech konkurs do baletního souboru. A poznala divadlo… Okouzlilo mě. Intenzivně jsem je vnímala a po letech je dálkově vystudovala. To „vnímání“ divadla mi zůstalo a pro moji práci je podstatné i dnes.

    Nerozlišuji divadlo režisérské, nebo herecké. Režisér a herec patří k sobě, jeden bez druhého se neobejde. Mám ráda divadlo vtipné, obrazivé, zároveň divadlo s myšlenkou a postojem. Zajímá mě, když režisér vyloží text tak, že v něm objevím něco nového. Nechci na jevišti vidět pouze matně zpracovanou „informaci o textu“. Když mám čas a možnost, vždycky ráda jdu na inscenace Janusze Klimszy, Miroslava Krobota nebo Honzy Mikuláška. Mikulášek je (nejen) ve své generaci naprosto ojedinělý, a hlavně úplně jiný než všichni ostatní…

    Literatura

    Čtu, co mi přijde pod ruku. Většinou je to vždy závislé na tom, jakou inscenaci připravuju. Hodně mě zasáhl Bratr spánku Rakušana Roberta Schneidera, strašně ráda bych ten text zdramatizovala a uvedla na jevišti. Už jsem jej i dvěma divadlům nabízela, ale nikdo neměl odvahu. Stejnojmenný film Josepha Vilsmaiera z roku 1995 s českou – bohužel nedávno zesnulou – herečkou Danou Vávrovou, podle této předlohy se mi nelíbil. Jako by režisér nepochopil, o co v tom marquezovsky laděném příběhu jde.

    Obrazy hudebních kompozic

    Nejpřirozenější umělecká disciplína je podle mě tanec. Nejblíž výtvarnému umění, a taky je nejblíž životu. Jako tanečnice a později choreografka jsem sledovala především impresionisty a expresionisty. Posledních pár let mám ráda surrealisty. Jejich obrazy jsou plné příběhů, které se dají rozehrát.

    Herectví je těžká profese. Když pracujete se skupinou herců, kteří vám věří a rozumějí tomu, co po nich chcete, je to báječná hra. Chce to ovšem dobrou volbu, a taky mít kolem sebe slušné lidi. Tanečník je ve svém osobním životě šťastnější než herec. Nejen proto, že díky pravidelnému tréninku a neustálému drilu, vlastně nepřetržitě, vylučuje endorfiny, a tedy je daleko odolnější. Ale i proto, že žije ve větší anonymitě a má ve svém soukromí více klidu. Tanečníci nemají problém při zkoušení ani s intimitou, ani s velkou expresí. Vytvářejí obrazy do hudebních kompozic, je to pro ně přirozené. Spojení pohyb, hudba a výtvarné umění je očistné. Herci to mají s tou „očistou“ ve svém životě složitější. Dávají se všanc celí a kolikrát nevědí komu. Je to, jako by s každým novým zkoušením upisovali svou duši ďáblu. A katarze přichází tak zřídka…

    Tak, to je vše. Končím. Přijíždíme na Dejvickou.


    Komentáře k článku: Je jaro, čas znovuzrození

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,