Divadelní noviny > Kritika

Je jedno, na jaký straně barikády stojíš

Z dramaturgické linie politicky a sociálně orientovaného Divadla Feste nevybočuje ani nová inscenace hry Jaroslava Rudiše (Alois Nebel, Konec punku v Helsinkách) Národní třída, již napsal přímo pro tento soubor. Umožňuje nahlédnout do duše „obyčejného“ člověka, který si prošel sametovou revolucí a nyní se celý jeho svět omezuje na rodné sídliště a místní hospodu.

Jedinečnost Rudišova textu tkví v kontrastu prapodivné moudrosti, jasné životní filosofie a její vlastní omezenosti, její nemohoucnosti vyjít z nastavených kolejí. Je očividné, že politici nám lžou, že s námi manipulují a náš svět nemá na růžích ustláno, ale opravdu to všechno vyřeší rvačky v hospodě a třikrát třicet kliků denně, jež z vás udělají bezmála univerzálního vojáka?

Pro hlavního hrdinu Van Damma je odpověď jasné ano, protože je „poučen o životě“. Celá hra je vlastně jeho monologem, proslovem k synovi. Vyrůstal s otcem chtivým sebevraždy, který svůj život ukončil skokem z balkonu, a do sebe se hroutící matkou, po revoluci zběsile nakupující ve slevách. A tak to hlavní, co si odnesl z dětství, jsou kazety s Jean-Claude Van Dammem a pocit, že otcem vybudované sídliště přece nemůže opustit. Dělá dvě stě kliků každý den a žije ze zašlé slávy odstartování revoluce v roce 89. On totiž dal první ránu. On byl ten policajt, co ji první vrazil protestujícím studentům. Je přece jedno, na jaké straně barikády stál, ale dal věci do pohybu. Dal, ale nyní zůstala jen neschopnost přenést se a tvořit dál plovoucí v litrech krve a Staré myslivecké.

Tato zvláštní figurka je jedním z nejlepších obrazů současné české povahy. Nesouce stigma komunismu a nešťastného dětství se hlavní hrdina snaží mít odpovědnost při tvorbě nového státu, která ovšem přerůstá v nezasloužený heroismus. Při čekání na „velkou“ válku vede své malé, malicherné v pajzlu „na rohu“. Vítězstvími se zoceluje pro nadcházející bitvy. Jenže čas Slavkovů a Hradců Králové minul a velké boje už nejsou otázkou pěstí (tedy alespoň ne teď a v našich končinách). Je třeba zaštítit se něčím jiným než hrubou silou a především někde jinde než na dvorečku na kraji Prahy.

Inscenace sestává z monologických vyprávění herců, přičemž největší prostor získává představitel Van Damma. Petr Bláha proměnil svůj part v hereckou symfonii. Postava v jeho podání oplývá příznačnou živočišností. S neobyčejnou energií prochází všemi polohami své role. Z výchozí pozice rozšafného mentora bojové strategie a kazatele víry v sám sebe se proměňuje v obměkčeného ochránce servírky Lůcy či v rozjařené dítě o svátcích klidu a míru. Toto rozrůznění spolu s častým, ať slovním nebo téměř fyzickým, kontaktem s diváky umožňuje Bláhovi unést skoro celou inscenaci na vlastních bedrech. Vynikající jsou i jeho herečtí partneři Tomáš Sýkora a Tereza Richtrová. Sýkora, ztvárňující všechny zbylé mužské úlohy, užívá náznaku a zkratky. Richtrová, představitelka všech ženských partů, má sice nejméně textu, nicméně na scéně je přítomna nepřetržitě a dotváří (často spolu se Sýkorou) nezbytné rozmanité pozadí vyprávění.

Přesto, že je inscenace postavena na textu a výkonech herců, nelze pominout režijní vklad Jiřího Honzírka. Nápad dát inscenaci kabaretní rámec je sice dnes hojně (nad)užívaný, ale zde se plně shoduje s bizarností textu a není využíván samoúčelně k formálním hrátkám. Zajímavější je pak řešení jednotlivých situací, jako je nápadité provedení hospodské rvačky. Soupeři dostanou každý po jednom panáku „krve“. Kdo dostane zásah, ten si obsah chrstne do tváře, druhý jej bez poskvrnky vypije. Podobně působivé je balancování na láhvích alkoholu, nahrazující balancování na zábradlí balkonu, ukončené pádem a smrtí otce.

Ostatní složky jevištního obrazu jsou střídmé. Hudba odděluje jednotlivé scény, mění se dle jejich vyznění – jednou zní jako samopal, podruhé jako odrhovačka z kabaretu. Scéna je téměř prázdná, pracuje se s jejími přirozenými dispozicemi (výklenek v zadní stěně). Pouze od stropu visí tři bílé pruhy koberce, jejichž přemístění symbolizuje přesun do nové lokace, a jsou využity i k jevištní akci (např. představují stěnu pánských záchodků nebo boxovací pytel). A v jako správné hospodě je jeviště zaplněno půllitry, panákovkami a mnoha lahvemi Staré myslivecké.

Inscenace se nakonec jeví stejně rozpolcená jako její hlavní hrdina. Je rozkročena mezi velkými myšlenkami a neschopností je plně realizovat. Důležitých sdělení je, nebojím se říci, mnoho, jen pozvolna ztrácejí v proudu slov svou naléhavost a gradaci. Divák tak odchází s vědomím výborných hereckých výkonů a režijních nápadů, ale v hlavě má trochu zmatek a trochu prázdno. Prázdno, protože nezažil katarzi, emoční vrchol. Odnáší si bohatou změť výroků, z nichž si může zvolit ten jemu nejblíž, a zamyslet se nad ním. A je krásné si myslet, že to tak každý udělá.

Divadlo Feste – Jaroslav Rudiš: Národní třída. Režie: Jiří Honzírek. Dramaturgie: Katarína K. Koišová. Výprava: Radomír Otýpka. Hudba: Jiří Starý. Světlo a zvuk: Václav Kuropata a Lukáš Krejčí. Hrají: Petr Bláha, Tereza Richtrová a Tomáš Sýkora. Premiéra 11. 10. 2012. Psáno z reprízy 1. 11. 2012.

/Převzato z Rozrazil Online: Je jedno, na jaký straně barikády stojíš/

• Autor: Jiřina Hofmanová
• Publikováno: 22. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Je jedno, na jaký straně barikády stojíš

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ