Divadelní noviny > Kontext Názory – Glosy
Je myšlení o vlastních básních sebestřednost?
Zarazila mne kritická úvaha Dominika Melichara Vyznání nebo sebestřednost nad básnickým výborem Zdeny Bratršovské Soukromá vernisáž, uveřejněná v Divadelních novinách č. 20/2019.
Zdena Bratršovská: Soukromá vernisáž. Výbor z poezie. H&H 2019, 210 stran. Repro archiv
Melichar se hlavně soustřeďuje na závěrečný Autorský komentář. Bratršovské vytýká sebestřednost, jež podle něj její básně připravuje o „schopnost básní atakovat vlastní čtenářovu zkušenost, čímž nabývá neosobní povahy jakési protézy literatury. Autorka jinými slovy říká: toto je výsostně můj prožitek, zde je k němu návod.“
Dominik Melichar by měl nepochybně pravdu, pokud by čtenář se svými zkušenostmi nebyl schopen myslet vlastní hlavou, ale jen hlavou Zdeny Bratršovské. Obávám se, že tato Melicharova implicitní hypotéza neobstojí, pokud je čtenář myslící bytostí. Tedy ne opětovně nepopsanou deskou, jejíž dosavadní životní zkušenost vymazal Autorský komentář Zdeny Bratršovské a jeho čtenářský zážitek proto, jak výslovně tvrdí Melichar, atrofoval.
Problém vidím ve zpravidla komoleném významu v textech o umění, ale neméně v běžném jazykovém úzu frekventovaných klíčových slov: zážitek, prožitek. Ta obecně navozují totožnost s citovým vjemem, citovostí v akci. Ale lze vůbec smysluplně oddělovat myšlení a cítění?
Dá se celkem snadno prokázat, že jedno nikdy neexistuje bez druhého a jejich oddělování je při konfrontaci s realitou neudržitelné. A obdobné je to i s odpovědí na otázku Jana Šulce v závěru jeho Slova úvodem k Soukromé vernisáži: „Je báseň něčím autonomním, nebo je také a možná především komentářem k tomu, co jí v životě předcházelo?“ Je obojím, a to v neoddělitelné podobě. Tedy životním výtryskem, jenž je právě takto a proto autonomní.
Předpokládat, že čtenář je pasivní bytostí neslučitelnou s takovou skutečností, a tedy i potenciálně znetvořenou obětí autorských komentářů, je nereálné. Jednoduše proto, že čtenář je člověk, lidská existence. A tak svrchovaně platí Šulcovo konstatování faktu, že „ i ta nejpodrobnější reflexe básnické tvorby nemusí četbě poezie uškodit, ba naopak: může naši vnímavost otevřít novým podnětům a čtenářským nálezům.“
///
Více zde:
…
Komentáře k článku: Je myšlení o vlastních básních sebestřednost?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Dominik Melichar
Rád bych zde poděkoval panu Bednářovi
za jeho komentář podněcující ve mně radost z diskuse.
Já samozřejmě nechci nijak snižovat intelektuální schopnosti jednoho kterého čtenáře. Nicméně pořád si myslím, že literární text a básnický zvlášť je především prostorem, jejž si husserlovsky řečeno vedeni věcmi v něm obsaženými sami zjednáváme na základě vlastní zkušenosti. Dobrá báseň je jako mystérium, které do sebe nechává nahlédnout. Básně zmiňovaného výboru pochopitelně už před kritikou obstály, proto jsem se nejvíce věnoval potřebě jejich autorky doříci je. To je samozřejmě její vznešené právo a vlastně i pochopitelný akt, pokud jde o jakési bilancování. Nicméně s matematiky bych řekl, že interpret, čtenář tímto přišel o jedno z řešení. Jinými slovy – vím-li, že za tímto textem je tento konkrétní příběh, který si přečtu v jiné formě, pak před sebou nemám mystérium, ale návod, jak jsem byl psal, nebo, chcete-li, deníkový záznam.
Nemohu souhlasit s tím, aby se vyzdvihoval intimní prožitek vedoucí k napsání básně. Samozřejmě že máte pravdu, když odpovídáte na Šulcovu otázku právě takto. Ale to není nic překvapivého; že se básník nedokáže odpoutat od své existence zde na zemi, je asi zřejmé, o tom netřeba diskutovat. Třeba je diskutovat o tom, zda autorské „vysvětlení“ básně, to „co chtěl básník říci“, nějak negativně neproměňuje čtenářský prožitek básně. O tom je moje recenze a o tom je Váš komentář a já jsem nadšen, že poezie stále dokáže vyvolávat podobné diskuse.
Děkuji za to a srdečně zdravím,
Dominik Melichar
10.01.2020 (14.29), , Trvalý odkaz komentáře,
František Hrdlička
Recenze Dominika Melichara
na výbor z poezie Zdeny Bratršovské, nazvaný Vyznání nebo sebestřednost?, uveřejněný v DN č. 20/2019, je po výrazové stránce nesporně kultivovaný a přináší řadu zajímavých postřehů (například o epickém ladění básní, o sčetlosti a erudici básnířky nebo o motivické šíři), ale vychází z některých předpokladů, které by mohly zvídavého čtenáře zmást, a proto se je pokusím uvést na pravou míru. Počítám samozřejmě s podezřením, že chci stranit své spoluautorce, ale snad mne omlouvá, že jsem po řadu let mohl sledovat vznik jejích básní a že jsme společně napsali několik veršovaných textů (například část Samých milých pitvorek a poslední titul, soubor limericků s názvem Šprýmy s/z rýmy). Mimoto jsem, jak asi D.M. ví, vydal samostatně Průvodce po literárním řemesle, takže recenze spadají do okruhu mých odborných zájmů (vyučoval jsem na vysokých školách přes deset let literární žánry a z těchto lekcí vzešlo několik mladých literátů, například Jan Kuthan, Martina Doležalová a Libuše Váchalová).
Melichar se zřejmě nedokázal vyrovnat s Autorským komentářem, který Z.B. připojila za básnické texty, a podkládá mu nepřiměřený význam; obírá se jím už od prvých řádek, téměř v celé polovině recenze, a jako důvod uvádí jeho „širokodechost a intenzitu“. Totéž by se ovšem dalo prohlásit o jeho recenzi, ať už ji v úvodu vyhrotil z jakýchkoli (pravděpodobně subjektivních) pohnutek. Komentář Z.B. je však jen druh doslovu (sám D.M. ho tak nazývá), který se liší od jiných doslovů jen tím, že ho napsala autorka, nikoli literární vědec či kritik. D.M. uvádí, že tím autorka omezuje čtenářův náhled na samotné verše, a za sebe tvrdí, že mu „uniká, proč takové texty (míní básně) číst z jiného důvodu, než dozvědět se něco z autorčina soukromí“. Chce tím říct, že ho vlastní obsah výboru, to jest samy básně, které jsou vždy autonomní, vůbec nezajímají? To zní absurdně a nadto neprofesionálně. Lze snadno namítnout, že se 1. autorka nikdy předtím, tedy v uplynulých 35 letech (sic!), ke své poezii nevyjádřila, takže ji při zpětném ohlédnutí – zcela logicky – napadlo, že by to mohla udělat ve svém bilančním výboru, a že 2. nikde v textu nenutí čtenáře, aby se jejími rozpomínkami a jejími asociacemi řídil, což ostatně zkušení čtenáři obvykle ani nedělají.
Není zcela jasné, co míní D.M. dalším tvrzením, že je totiž autorka „sebestředná“, a hlavně, z čeho to vysuzuje, ale je zřejmé, že na této možnosti lpí; dokládá ji – opět nepřesvědčivě – autorčiným výrokem, že se „čtenáři chtějí dozvědět něco ze soukromí daného autora“, tedy ne jen z jejího. To je přece zkušenost každého autora, který se setkává se svými čtenáři při autorském čtení, a nesvědčí to o žádné sebestřednosti. Kdo zná Z.B. osobně, jistě by potvrdil, že se navenek projevuje spíše jako tajnůstkářský introvert či neviditelný pozorovatel, než že by se snažila společnost upozornit na své ego. Připouštím nicméně, že je to sporný argument, protože povahové rysy a způsob psaní jsou dvě různé věci, které můžou být v rozporu.
Kultivovaný projev, o němž jsem se zmínil na začátku, však v sobě skrývá jistou záludnost. Zdá se, že D.M. s některými pojmy takříkajíc žongluje a dodává jim záměrně expresivní náboj. S jeho výkladem pojmu „autentičnost“ lze samozřejmě souhlasit, ale píše-li, že „její (autorčiny) básně nemají daleko k terapeutickému cvičení“ a že jsou to „deníkové záznamy“, je to svévolná reflexe, která se o nic neopírá a zcela se rozchází se smyslem těchto veršů. A připadá-li mu
Autorský komentář, jak píše, „nešťastný“, čili nevhodný či pochybný, je příhodné uvést, že se nás blízcí známí i čtenáři naopak ptají na to, proč jsme tak dlouho ve svých prózách psali o jiných lidech a jiných osudech a k těm vlastním jsme dospěli až na sklonku života, když jsme napsali autobiograficky laděné vyprávění O kočkách a lidech; připadá jim to zkrátka zvláštní, protože ze své čtenářské zkušenosti vědí, že většina ostatních literátů začíná záznamy ze své autopsie. Možná, že Melichara prostě zaskočila nezvyklá míra otevřenosti, která místy atakuje hranu společenského či konvenčního úzu, nebo že ho popudila psaná/publikovaná forma Autorského komentáře, protože nelze předpokládat, že by mu vadil ústní projev, v němž by nějaký autor uvedl konkrétní zdroj své inspirace.
Některé nepřesnosti, jež se v recenzi vyskytují, lze vysvětlit spěchem nebo přehlédnutím; přesto zasluhují opravu. D.M. píše, že jde o básně z let 1983-1987, ale to jsou jen data jejich vydání; vznikaly o několik let dříve. O výboru dále neplatí, že mu “dominuje styl všedního dne“; ten se uplatňuje jen v druhém z devíti oddílů.
Nepřesné je rovněž tvrzení, že básně Z.B. mají často podobu básnických hádanek, a to i mimo oddíl Trojice: Jakou báseň/ jaké básně D.M. míní? Platí to, pokud se nemýlím, jen o básni Tři malé hádanky, jejíž začátek cituje. Trochu demagogicky vyznívá i recenzentův odkaz na předmluvu Jana Šulce. Ano, Šulc se ptá, jak přijme čtenář Autorský komentář, ale vzápětí si sám odpovídá, když uvádí v závěru svého textu, že „od dob Edgara Poea i ta nepodrobnější reflexe básnické tvorby nemusí četbě poezie uškodit, ba naopak: může naši vnímavost otevřít novým podnětům a čtenářským nálezům“. Z toho jasně vysvítá, že se Šulc, pokud jde o autorské komentáře, s názory Melichara neshoduje.
Za vrchol výboru považuje D.M. závěrečný věnec sonetů, v němž básnický subjekt provádí mimozemšťana po naší civilizaci, a to je potěšující, protože ne každý čtenář – zvlášť v dnešní hektické a k zábavě zaměřené době – oceňuje myšlenkově i výrazově zatížené básnické sdělení. Kdo dočte recenzi D.M. až do konce, určitě uzná, že není zbytečně sžíravá a že je víceméně pozitivní, což nelze říct o většině současných recenzentů. Na závěr bych rád dodal, že na mne zapůsobil sympaticky i Melicharův básnický debut a že zároveň doufám, že si nevyloží moje připomínky jako nějaký osobní útok nebo urážku – to jsem rozhodně nezamýšlel.
14.01.2020 (18.39), , Trvalý odkaz komentáře,