Je nebezpečné dotýkat se hvězd
Prvního října uplyne pět let od smrti Karla Gotta. Z jeho skonu se stala celonárodní událost. Jako kdyby zemřel státník. Ale kdo to vlastně odešel? Symbol? A čeho vlastně? První pokusy o zhodnocení dráhy a pozice právě zesnulého zpěváka byly vesměs velmi ovlivněny pietou. A vzápětí začala v hlavním mediálním proudu Gottův posmrtný život umně zajišťovat a tvarovat jeho manželka, vdova Ivana Gottová. Ale toto bezmála „nanebevzetí“ netrvalo až tak dlouho. Gott posléze začal být historií, a to i rozporuplnou. K této skutečnosti se vztahují dvě pražské inscenace, které byly premiérově uvedeny na přelomu letošního května a června.
Pieta v Las Vegas. Karel Gott (Kateřina Císařová) konejší Rudolfa Rokla (Miloslav König) v inscenaci Divadla Na zábradlí FOTO KIVA
Ke konci roku 2021 hudební publicista Pavel Klusák publikoval v nakladatelství Host biografii Gott. Československý příběh. Na čtyřech stovkách stran zasadil zpěvákovu dráhu do společenských souvislostí. Zvěcnil do té doby povšechnou představu o určitých fázích Gottovy kariéry. Některé pak zcela demytizoval, především zpěvákovo půlroční angažmá v hotelu New Frontier v Las Vegas, k němuž došlo v roce 1967. Demonstroval na něm, jak Gott už v mladém věku uměl pracovat s mediálními obrazy, jak pro domácí publikum vytvářel image hvězdy téměř globální, i když realita byla o dost skromnější.
Klusákův pokus o komplexnější náhled na nejpopulárnějšího pop zpěváka české moderní historie nezůstal bez divadelních následků. Nevím, nakolik se o Klusákovy poznatky opírá autentická inscenace ze života Karla Gotta a Ivany Trump Mein Gott!, která měla v pražském Divadle D21 premiéru vloni 28. října; neviděl jsem ji (v DN 20/2023 o ní psal Vojtěch Voska). Zato je jisté, že dvě následující inscenace z Klusákových zjištění čerpají.
Tou první je Návrat krále ve Švandově divadle. Autor hry a režisér v jedné osobě Jakub Čermák si za námět zvolil události z roku 1971, kdy Gott spolu s bratry Jiřím a Ladislavem Štaidlovými týdny a měsíce pobýval ve Spolkové republice Německo. S československými úřady vyjednávali, za jakých podmínek se vrátí do rodné země, kde došlo k utužení poměrů včetně krajně omezených možností výjezdů za hranice státu. Této přetahované s mocí věnoval Klusák v knize nejrozsáhlejší kapitolu, nazvanou Emigrace. Čermák si ovšem půjčuje jen obrysy oné společenské situace z počátku normalizace, žádnou historicky reálnou postavu na scénu neuvádí; například hlavní hrdina nese jméno Gabriel Král.
Druhou inscenací je Bůh v Las Vegas uvedený Divadlem Na zábradlí. Její autoři a režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák se volně inspirovali zmíněným šestiměsíčním výjezdem do USA v sedmašedesátém roce; ostatně v programu k inscenaci stojí, že Klusák přivedl tvůrčí kolektiv Zábradlí k zájmu o toto téma.
Pojďte, budeme si hrát
Švandovo divadlo opentlilo Návrat krále podtitulem písničkový filosofický retromuzikál o stesku po domově a zpěvákovi, který (ne)emigroval. Nedá se jednoznačně určit, nakolik ta slova tvůrci myslí vážně a nakolik v nadsázce. Když retromuzikál, dá se předpokládat, že bude písničkový, takže přítomnost adjektiva asi má hlavně lákavě-ujišťovací důvod, že budou písně. Že by tu šlo také o filozofii? Mluví se v tom kusu dost, ale vesměs jde o komentativní doslovnost. Nejedna produkce ve Velkém sále smíchovské scény je nesena ve výrazu, který se tváří jako lehkonohý drajv, ale víc je to snaživá exprese jdoucí diváctvu vehementně naproti, a Návrat krále se přiřadil do této kategorie.
Výprava Pavlíny Chroňákové a Martiny Zwyrtek sice v detailech (kupříkladu boty) evokuje estetickou uniformitu počátku sedmdesátých let, ovšem ve výsledném dojmu vizuálně běží o inscenaci až estrádně barevnou, doplněnou o adekvátní choreografii Marka Svobodníka ve stylu Televarieté či Ein Kessel Buntes. Hudba Petra Marka (ze skupiny Midi Lidi) evokuje poetiku sedmdesátkových pop songů.
Vše se tu předvádí a odehrává v nadsázce, ovšem v úhrnu jde o distanci kritickou jen trochu. Početný herecký ansámbl v čele se sympaticky hybným Janem Mansfeldem v roli Gabriela Krále je režií veden k tomu, aby se diváctvo především bavilo, aby daleko spíše plulo po proudu efektních výjevů, než aby bylo bez milosti tlačeno k nepohodlnému přemýšlení o tématu občanské idiocie pop hvězdy, která s represivním režimem najde modus vivendi, protože chce být stůj co stůj první, největší, byť to bude jen v zatuchlém rybníčku. V západní cizině by totiž zpěvák byl pouhým exotem z Východu, kdežto v socialistické vlasti zůstane ženami obletovanou hvězdou, která přece koncertuje i „venku“. Postavy dvou pionýrek, jež ztělesňují a zastupují obdiv a přízeň těch nejmladších, jsou velmi lidově pojaté karikatury.
Informovanější diváci či divačky seznají referenci nejen na Gotta, ale i na Ladislava Štaidla, Karla Kryla, Yvonne Přenosilovou či na Martu Kubišovou, jež v Čermákově imaginaci dala vzniknout postavě Zakázané zpěvačky, která v jednu chvíli projde jevištěm se slepeckou holí a oděna v zářivé vestě ve stylu zametačky chodníků a silnic. Co to má znamenat, těžko říct, snad to chce symbolizovat její vydědění ze společnosti. Když Gabriel Král v kapitalistické cizině po způsobu Švandy dudáka zvažuje, zda se tam usídlit, anebo se vrátit, Jan Mansfeld zůstává dlouhé minuty od pasu dolů oděn pouze v bílých slipech. Proč? Že by se tím chtělo říct, že byl zranitelný, obnažený, že tam byl za exota? Dělat nějakou obskurní historku z minulosti by pro mne nemělo smysl. Téma umění, zbabělosti, touhy uniknout z marasmu – to všechno můžeme zažívat i dnes, tvrdí Jakub Čermák v rozhovoru pro program inscenace. Obecně nic proti tomu, jenže konkrétní realita Návratu krále je mnohem spíš retro než nějaký zatraceně aktuální příběh z minulosti. Když už jsem zmínil program k inscenaci: dramaturgyně Martina Kinská do něj jako otvírací text zařadila zmatený výplod Michala Cempera Pět tváří československé hudby aneb Hudba za socialismu, který převzala z podivného webu Muzikanti a kapely.cz, jemuž Cemper šéfuje. Vypadá to, že dramaturgie Švandova divadla v tematice dost plave, což se dílem promítlo i do naladění Návratu krále, který po tématu surfuje a nemá až tak daleko k postoji „co jsme si, to jsme si, hlavně že se pobavíme“. Jako kdyby v základu inscenace byla lehce zvrhlá fascinace „goťákovstvím“.
Jan Mansfeld hraje v inscenaci Švandova divadla Návrat krále postavu inspirovanou Karlem Gottem FOTO ALENA HRBKOVÁ
Temno a boží oko v centru zábavy
Petr Erbes a Boris Jedinák ze Zábradlí na to šli jinak, ačkoli i oni s realitou nakládají značně po svém. Ponechali postavám reálná jména, takže se zde vyskytují herec a bavič Antonín Šůra, zakladatel Černého tyjátru Jiří Středa, Karel Gott a s ním spojení hudebníci Rudolf Rokl a Ladislav Štaidl, gymnastka Eva Bosáková. Ti všichni jsou součástí show, na niž získali kontrakt v Las Vegas. Klusák v knize popisuje – a v zajímavém, na webu divadla zdarma dostupném programu k inscenaci je z ní citováno –, že ta nesourodá sestava byla součástí tříhodinové kolektivní bavičské produkce EUROPA ’68. Erbes s Jedinákem v programu také přibližují, jak hovořili s některými pamětníky pobytu v Las Vegas a jak se vzpomínky rozcházejí. Kromě toho není faktograficky ověřitelný osud herce a baviče Šůry, který v USA zůstal a zanedlouho tam, zřejmě tragicky, zahynul.
Erbes a Jedinák tedy podnikli rešeršní a dokumentační práci, nakonec však nevolili rekonstrukci, nýbrž téměř podobenství o iluzích a úzkostech. Spolu s herecky velmi disponovaným kolektivem se odpoutali od toho, jak to tenkrát bylo, a rozvinuli sled obrazů o situaci lidí vržených do takzvaného velkého světa, který si nějak představovali, o němž ve své utemované komunistické zemi snili, a nyní jsou konfrontováni s realitou tvrdého showbyznysu, který s nimi nakládá jako se zaměnitelným zbožím. Obdobné situaci je vystaven Gabriel Král ve Švandově divadle, ale na Zábradlí ji „řeší“ mnohem zajímavěji. Když Král zvažuje, jestli se do Československa vrátit, či nikoli, rozhodnutí mu ovlivní pro něj podezřelé či nepohodlné zjevy, s nimiž se v cizině setká – přemlouvá jej Zpěvák v emigraci (jakože Kryl), své mu řekne Zpěvačka v emigraci (jakože Přenosilová) a také, považte, slyšel o nějakých hrůzných The Plastic People of the Universe, ti jediní jsou tedy uvedeni jmenovitě… Tady je inscenace už hodně dole. Na Zábradlí se nic takhle pitomého nevyskytuje! Naopak: i tady sice pracují s ironií, nadsázkou, ale ve zcela jiném módu jak významovém, tak hereckém, což se dá ukázat právě na postavě Gotta. Ztělesňuje jej Kateřina Císařová, perfektně, přitom vlastně minimalisticky namaskovaná. Nemluví, laskavě se usmívá, pozoruje. Co si asi myslí? Hlas používá výhradně pro zpěv, a Císařová zpívá velice schopně (písně zvukově a aranžérsky pozoruhodně dekonstruoval Tomáš Procházka). Když elektronicky zkresleným hlasem dala Oči má sněhem zaváté, atmosférou mě to přeneslo někam k Twin Peaks.
V nevadském městě uprostřed Mohavské pouště byli lidé účinkující v produkci EUROPA ’68 možná Bohu blíž, než si při odjezdu do mekky zábavy představovali. Bylo tam prostě jiné nebe. Ovšem pan Karel se zdá být od takových existenciálních stavů oproštěn… Jedním z vrcholů je obraz evokující Pietu: Gott sedí a konejší zhrouceného Rudolfa Rokla (Miloslav König), jenž má hlavu položenou v Karlově klíně. Neméně skvělé jsou dva delší, rozehrané a pointované dialogy, které vede Ladislav Štaidl (Vojtěch Vondráček). První se svou americkou přítelkyní Lisou Medford (Anežka Kubátová) o tom, zda spolu odjet nebo neodjet do Československa, přičemž výstup impozantně pracuje s jazykovou bariérou, která je dílem nejspíš skutečná, ale dá se na ni také vymluvit, když nechci provést to, co po mně druhý žádá. Druhý „hustý“ dialog Štaidl vede se zničeným a zhrzeným hercem Antonínem Šůrou (Michal Bednář) o umění, životě a trapnosti. Právě Šůra, jehož americký osud začal tím, že tamní pořadatelé jeho číslo ze show vyškrtli a on v Las Vegas a okolí lelkoval a postupně se od kolegů a kolegyň odkláněl, sám však nevěděl kam, je inscenátory nejvíc exponovanou postavou, ale hlavní hrdina tu v podstatě zůstává kolektivní. Je jím společenství lidí ocitnuvších se mimo své pelíšky a zaskočených tím, jak na svobodě fouká.
Tahle novinka patří k nejlepším inscenacím Zábradlí za nemalou řádku let.
Švandovo divadlo, Praha – Jakub Čermák: Návrat krále. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Martina Kinská, výprava Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek, hudba Petr Marek, choreografie Marek Svobodník. Premiéra 25. května 2024.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Petr Erbes a Boris Jedinák: Bůh v Las Vegas. Koncept, scénář, režie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna a kostýmy Dragan Stojčevski, hudba Tomáš Procházka, pohybová spolupráce Dora Sulženko Hoštová. Premiéra 5. června 2024.
Komentáře k článku: Je nebezpečné dotýkat se hvězd
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
