Je skutečně těžké nepsat satiru
Otevřený dopis Ctibora Turby Borisu Hybnerovi
Vážený pane profesore Hybnere!
Dificile est satiram non scribere. Začínám po profesorsku, vy profesor, já profesor, kdekdo v této zemi profesorem mimů.
Nemohl jsem minout váš článek v páteční příloze Lidových novin 15. července, stejně jako neminul tisíce čtenářů, vedle MfDnes našeho nejčtenějšího deníku. Zapomněl jsem (s chutí) na Blesk. Na čelní stránce skvělá fotografie, v sedmdesáti a po těžkých chvílích nemoci, muž stále hledící vpřed, jak dále říkáte, s urputným pohledem samuraje, podoba, které napomáhají zdánlivé rohy na přilbách japonských bojovníků, prostě jsem měl chuť vám blahopřát. Přečetl jsem si článek a chuť mne opustila.
Proč? Píšete: Každý rok jsme na katedru pantomimy přijímali tak sedm, osm studentů a naprostá většina jich školu taky dokončila. Mohu tedy říct, že mi rukama prošla řada ohromných talentů – akorát že skoro nikdo z nich nemá kde hrát, nedostal šanci ukázat, co umí. A z toho je mi pořádně úzko.
Proč je vám úzko? Že byste skutečně hleděl tak urputně vpřed, že nevidíte vpravo ani vlevo, kde je příležitostí hrát dostatek? Jako vedoucí katedry nonverbálního divadla, později jen pantomimy, dnes stále profesorem této katedry, nemůžete nevidět nepřehlédnutelné.
Od roku 1997, kdy bylo otevřeno divadlo mimů Alfred ve dvoře, ve kterém jste ostatně hrál svoje představení Concerto grosso a Boris pictus a s dvouletou pauzou hrají mimové dobří, slabší i vynikající dodnes. Alena Dittrichová, Floriana Frasetto, Nola Ray, Ilka Schonbain, Claire Heggen, Adéla Stodolová, Halka Třešňáková, Nora Sopková, Natálie Slováčková, Jana Straková, Anna Polívková, Boleslav Polívka, Chantal Poulain, Petra Šimková, Darina Čížková, Dominika Kohlerová, Linea Haponnen, Jean Loos, Vojta Švejda, Jan Beneš, Ondřej Lipovský, Tomáš Plánka, Petr Krušelnický, Marc Pohl, Jakub Škrdla, Marek Cichucki, vynikající klauni Dimitri, Daniel Gulko… Stále málo, pane profesore? To jsem totiž jen ve třetím roce existence divadla!
Zavolal jsem a sešel se s lidmi ze současného a minulého vedení divadla. Šárkou Havlíčkovou a Ewanem Mc Larenem. Ptal jsem se jich, jestli vytěsňují mimy z dramaturgie.
Samozřejmě ne! Ostatně ve smlouvě s majiteli divadla každoročně stvrzují v článku 5 v odstavci 1 toto. Cituji: Účelem nájemního a podnájemního vztahu je podpora a rozvoj mimického, tanečního a obrazného divadla a jiné neverbální tvorby. Ano, vím to, protože smlouvy připravuji, ale především do divadla chodím. Jistě, mám to jen tři patra dolů a jsem v divadle. Ale jezdím také do divadel jiných, která mimická představení programují, a to nejen v Praze, ale v mnoha městech mimo. Zavolal jsem Vojtovi Švejdovi a ptal se na mimopražské šance mimů. Hrál v budějovické kavárně Aréna, v Hradci Králové v rámci festivalu Velká inventura, v Plzni v Jižním předměstí, v Pardubicích v klubu 29, v Olomouci na Divadelní Flóře, v Ostravě v Divadle loutek v rámci festivalu Dream Factory. A já přidávám brněnské kulturní centrum Fléda, kde jsem viděl tři mimická představení. Stále málo, pane profesore? (…)
Kousek dál ve svém vyprávění, pane profesore, říkáte, že pro mima jsou v podstatě jen tři existenční možnosti: stát se žlutým klaunem v televizi, to místo je obsazeno Michalem Nesvadbou, hrát pod kuklou v černých divadlech nebo se stát nemocničním klaunem.
Na otázku, jestli věříte, že by pantomima mohla ještě někdy vstát z mrtvých, odpovídáte: Pantomima není mrtvá, stačí se podívat do zahraničí – na světě existuje spousta skvělých pantomimických festivalů, na které se každoročně sjíždějí desítky mimů a tisíce nadšených diváků. To jen dokazuje, že pantomima má co říct i dnešním lidem – pokud někde dostane prostor. Na západ od našich hranic jí ho poskytují, u nás nikoliv. Takže od Norimberka dál se to hemží šancemi pro mimy, u nás pusto a mrtvo, jen chudáci pod kuklami a zdravotní klauni si obstarávají umělecky chudou existenci!
Pane profesore! Jako pedagog umělecké školy tohle vyprávíte studentům? Museli by se vám smát! Protože oni oči mají, do divadel chodí na výše jmenované a s největší pravděpodobností se hlásí na školy ke studiu mimu a pantomimy, protože je něco na českých scénách zaujalo. Jistě ne proto, že slyšeli o našich bývalých kouscích, které se dlouho nehrají nebo jen spoře. Nebo že by si platili cesty na západ od našich hranic, kde hltají to, co u nás není? Skvělá představení jsem viděl od Slováků, Maďarů, Rumunů, Poláků, ale především od Rusů, takže třeba jezdí i na východ? Potvory jedny studentský! Na jinou otázku: Není poněkud frustrující vychovávat další mimy, když víte, jak obtížně si budou hledat uplatnění? Odpovídáte: Nebýt toho, že jak oni tak já pantomimu tak strašně milujeme, že bez ní nemůžeme žít, už bych nejspíš ze školy dávno odešel. S vaší velmi nedostatečnou informovaností o práci a existenci mimů byste svůj odchod přece měl zvážit!
Ale tím výronem lásky k pantomimě jste mne dojal! Tolik lásky ve vyprahlé poušti! Jistěže existence mimů není jednoduchá. Kdokoli usiluje o moderní divadlo, bude mít problémy. Fakt, že moderní mim jde cestou symbiózy s tancem – a proč ne, jde o dvě formy těsně sousedící, tedy jejich prolínání je logické, že často vidíte obrazy dost těžko čitelné – úbytek publika je důsledkem důvodným. Kde je doba čitelnosti a popularity marceauovského stylu? Desítky epigonů, kteří se živili z neutuchajícího, ale přece jen zvolna slábnoucího zájmu. To muselo jednou skončit. Ale viděl jsem neskutečné kusy z dílny Yvese Marca, Claire Heggen, Pierra Bylanda, Bernie Schurcha, ale i dobrá představení našich Třešňákové, Haponnenové (sice Finka, ale žije a pracuje u nás), Krušelnického, Lipovského, Švejdy, Nadauda (sice Francouz, ale žije a pracuje u nás), Dittrichové, Popovici (sice Rumunka, ale žije a pracuje u nás), vše uváděné daleko od moderní klasické pantomimy, jak Marceauovu tvorbu lze pojmenovat. (…)
Na závěr musím říct, že nevěřím, že byste přehlédnul dvě divadla mim především programující, že jste přehlédnul pětatřicet festiválků organizovaných Halašem, festivaly 4+4 dny v pohybu, řadu už neexistujících festivalů Kašparův kolínský mimoreál, pokračující festival hluchoněmých Otevřeno, Letní Letná, kde bezpochyby Jirka Turek žádnému mimovi s dobrou nabídkou dveře nezaklapnul, mnoho titulů a společností v divadlech uváděných, kde bychom je hrome jinak viděli? (…)
Jak vás znám, pane profesore, bude tady nějaký jiný důvod, proč malujete krajinu mimů po lipanské bitvě! Je to z vašeho povídání jasné. Přece ta opuštěná obec musí mít někde šanci pracovat! Kde? No, v nějakém divadélku, které z vaší podpory bude otevřeno, nebo jak říkáte ve vašem věku, bude-li Reduta opět naproti vašeho bývalého Gagu uvádět pantomimu, jste připraven naskočit na scénu a rozdávat němá gesta!
Nikdo vám takovou snahu nebere. Ale měl byste ji uplatňovat stylem čistým, nikoli nesprávným tlacháním o naší práci. Popel a písek, na kterém díky vašemu úsilí vyroste konečně jediná scéna zachraňující vyprahlé?
Končím opět po profesorsku. Non cacare in nidus suus. A protože máte rád hříčky, přidám jeden chiasmus.
Mlčenlivý Hybner,
profesor žvanilů.
Ctibor Turba
Dopis byl v tištěné verzi z důvodů prostoru krácen.
Plné znění najdete zde.
Komentáře k článku: Je skutečně těžké nepsat satiru
Otevřený dopis Ctibora Turby Borisu Hybnerovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
