Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Je sladké býti ve Zlíně (No. 1)

    Nebudu zastírat, že jsem radosti pln, neb další z mých svátků milených se opět naplno rozjel již. Náruč Zlína, kde aktuálně probíhá jubilejní 25. ročník mezinárodního divadelního festivalu Setkání/Stretnutie, je tradičně přívětivá, jak dlaně přítulné samaritánky, něžně zvoucí k rozkošným hrám. Divadelním, a navíc poprvé inscenovaným. A že jich tu je!

    Pýcha a předsudek. Foto: archiv divadla

    Úvodní položkou letošní kolekce se stala světová premiéra adaptace románu Jane Austenové Pýcha a předsudek, z autorské dílny známých firem – dramatizátorky Anny Saavedry a režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové. Dámy si ovšem s gustem vyšláply nejen na břitkou Britku, jejich rejdů nezůstal ušetřen ani Mark Twain, Emily Brontëová či Virginia Woolfová. Proč? Inscenace má rámec fiktivní literátské disputace, jež ve stylu pokleslé show nikoli nepodobné Kotlům Michaely Jílkové, snaží kriticky nahlížet na literární tvorbu pramáti podvratné romantiky. Místo žádoucí revize dochází jen ke karikatuře, což je přístup zhusta uplatňovaný napříč celým projektem. S elegancí dranžíráku plenícího obličej harfenistky je zde původní jádro brilantní konverzačky razantně překlápěno do crazy vod, jíž suverénně vládne především Tamara Kotrbová coby matriarcha Bennetovic klanu, jež se zde proměnila ve (precizně herecky postavenou!) stupidní kreaturu, lačně pátrající po potencionálních ženiších svých dcer. Úprava redukovala jejich počet na pouhé trio, kdy Kateřina Liďáková uvěřitelně ztvárňuje lyrickou introvertní krásku, Marie Vojtěchová skvostně naplňuje nadčasový ideál neokázale půvabné intelektuálky s nabroušeným jazykem v zásadě ideově spřízněné s Havlíčkovou Štěpkou Kyliánovou, a odzbrojující Lydiina (Lucie Rybníkářová) mladistvá spontaneita je bohužel zbytečně transmutována do permanentně nadržené rajdičky, jež díky kostýmu i vlasové stylizaci působí jako Meghan Markle na béčkovém chomutovském pervitinu. Inspirativním výkonem se blýskla Nikola Zavřelová (jinak rovněž přední zlínská módní ikona!) jejíž Charlotta Longová výborně funguje coby bytost, jednoznačně usvědčující hlavní hrdinky z jejich vlastních předsudků i pýchy. Pevnost hlasu, sebevědomá gestikulace, smysl pro pointu i přirozenou jevištní existenci. Ze střepu vybroušený křišťál. Zážitek!

    Pýcha a předsudek. Foto: archiv divadla

    Mužské protipóly zmíněných žen bůhvíproč nesou výrazné rysy příslušníků cechu vodnického. Charles Bingley v podání Marka Příkazského je vizuálním hybridem Kurta Cobaina, Jevgenije Pljuščenka a Čochtana, pan Collins Zdeňka Lambora zdá se do Anglie připlul přímo z Lucerny. Pod  směšnými zevnějšky však planou vřelá srdce, i kumštýřský um. Vrcholy chlapské části obsazení pak představují výkon Luďka Randára, jenž stvořil pana Benneta coby figuru bezmála woody-allenovského střihu, jež přesně vybalancovanou suchopárností výborně sekunduje své expresivní choti, a Darcy Radovana Krále, jehož působivá ztišenost vytváří kolem ikonického charakteru žádoucí auru tajemství.

    Pýcha a předsudek. Foto: archiv divadla

    Scénografie Davida Janoška přesvědčivě simuluje opulentnost westendovských produkcí, kombinovanou z letitou zkušeností pravidelného návštěvníka Pražského divadelního festivalu německého jazyka, a jeho kostýmy v souladu s provinčností hrdinů dramatizace spíš než Vogue připomínají módní rubriku Chvilky pro tebe. Fascinátory z tržnice!

    Zatleskat rovněž mohu i dynamickým přestavbám, jež mocně využívají točny i tahů, je však velká škoda, že se inscenátoři neobešli bez otravných, a temporytmus inscenace zbytečně retardujících zatmívaček.

    Pýcha a předsudek. Foto: archiv divadla

    Největší problém produkce, jež se v některých rysech sympaticky vzpírá být pouhým provozním titulem, a docela odvážně překračuje obvyklá měřítka žánru (bez muzikálových vložek bych se však v klidu obešel!), je její nejasná časová lokalizace a s ní úzce související jazyková nevyváženost, jež nedůsledně mísí archaismy se současnou mluvou. Zlínská Británie tak trochu připomíná podnikatelské baroko, anebo pizzu kříženou s frgálem. Však příznivci neortodoxní romantiky i odkazu slavné literátky bez obav mohou vstupovat. Témat k následným diskusím rozhodně bude dosti. Děkuji za pozornost.

    Pokračování příště!


    Komentáře k článku: Je sladké býti ve Zlíně (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,