Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Je sladké býti ve Zlíně (No. 4.)
Pondělí zlínské bylo zaslíbeno pestrosti. Žánrů, barev, i intenzity prožitků. Program v brzkém odpoledni zahájila očekávaná, a logicky beznadějně vyprodaná Špinarka ostravského divadla Petra Bezruče v režii svého autora Tomáše Dianišky.
Špinarka. Foto: archiv divadla
Z nedávné premiéry ještě čerstvě nabuzený soubor se bez větších problémů vypořádal se všemi úskalími řadou neblahých legend opředené první reprízy, navíc odehrané v cizím prostoru. Inscenace z hlediska formálního věrně následuje předchozí Dianiškův počin stvořený na identické půdě Transky, body, vteřiny. V jádru jde o staré dobré revue, nad nímž by i profesor Ivo Osolsobě jistě labužnicky mlaskl, jež kupředu žene výborně šlapající živá kapela. Na rozdíl od interpretace životních osudů atletky/atleta Zdeny/Zdeňka z rodu Koubkových zde však autor šetří surreálnými dějovými vsuvkami, a částečně i opomíjí či zmírňuje kontroverze kolem ústřední figury jednoduchého děje, ostravské ikony Věry Špinarové. Praní špinavého prádla se nekoná, vynikající řemeslo však ano. Ostravští mají svou divadelní Bohemian Rhapsody, jež disponuje všemi předpoklady obřího diváckého hitu. Opakovaně jsem v minulosti Markétu Matulovou, i režiséry, kteří ji konvenčně obsazovali, tepal za přílišné zneužívání diblíkovsko-piknických praktik, a proto je mi nesmírným potěšením dnes konstatovat, že je v titulní roli fantastická, a obstojí nejen coby suverénní herecký leader projektu, ale rovněž jako excelentní zpěvačka. Naprosto zde přitom nejde o pouhou imitaci legendárního předobrazu, ale o heroický výkon hodný cen. Jsem nesmírně zvědav, jakými směry se budou další cesty aktuálně vzešlé hvězdy ubírat. Kolem hlavní hrdinky coby oběžnice krouží tradiční panoptikum dianiškovských figurek ze kterého se vydělují zejména pokorný parťák a skvělý pěvec Jakub Burýšek, Kateřina Krejčí v nepateticky definované postavě Matky, ušmudlaný impresário Ivo Pavlík v oddaném podání Dušana Urbana, a Julie Goetzová, která si s gustem vychutnává nejen archetypální (post)komunistické zrůdy, ale i Martu Kubišovou. Davy stály, dlaně zuřivě plácaly, slzy se po make-upech kutálely. Už máte vstupenky na příští reprízy? Pospíchejte, nebudou!
Euforii z rockové revue navečer utišil zvolenský Čepiec. Divadlo Jozefa Gregora Tajovského do letošní programové kolekce přispělo scénickou adaptací románu Kataríny Kucbielové v režii Petera Palika. Výrazově velkorysá, a atmosféricky vtahující divadelní koláž je přesvědčivou odpovědí na otázku jak se vyrovnat z odkazem folklóru v současném umění. Na ploše jednoho roku lidského života, a za pomoci na výsost funkční výrazové fúze prvků činohry, výrazového tance, projekcí, a hudebního divadla k divákům připluje enormní dávka emocí, myšlenek a krásy. Minulost laskavě líbá dnešek, a nekáravě varuje před opakováním stejných chyb. Původní próza, proměněná v jevištní báseň. Rána přímo do srdce, a ideální příklad dokonalého převodu, kdy jedno umělecké dílo přerodí se v další skvost. Co by za to nejrůznější Hany daly…. Děkuji velmi za dokonalý zážitek!
Korene je komorním projektem Slovenského národního divadla. Foto: archiv divalda
Do pondělní noci nás pak na scéně Studia Z laskavě vyprovodily básně Elisabeth Wittgruber, v éterickém podání Táni Pouhoufové, doprovázené kapelou Martina Geišberga. Poetický večer s názvem Korene je komorním projektem Slovenského národního divadla na pomezí koncertu a divadla poezie, do etno sedánku s příchutí eza má však, i přes přítomnost několika exotických hudebních nástrojů, naštěstí bezpečně daleko. Už dlouho jsem před půlnocí neměl tak očistný pocit z parádně vyrovnané festivalové dramaturgie. Pestrosti, Tvé jméno láska jest!
Pokračování příště.
Komentáře k článku: Je sladké býti ve Zlíně (No. 4.)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
