Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Je sladké býti ve Zlíně (No. 5)
Divoké dění poslední dvojice dní 25. ročníku mezinárodního festivalu Setkání/ Stretnutie tentokrát shrnu do článku jednoho, neb zahrnuje jen trojici inscenací a jeden koncert. Tak k četbě vzhůru!
V úterý 19. října bude na hlavní scéně uvedena autorská inscenace Tomáše Dianišky 294 statečných. Foto archiv DpP
Pastýřská symfonie Divadla Pôtoň je pokračováním dramaturgické linie letošní programové skladby, jíž o den dříve úspěšně načal zvolenský Čepiec. I v tomto případě má dědictví minulosti, vnímané optikou sugestivní imaginace podobu scénické básně, zjevně živené estetikou lidového divadla. Režijní styl Ivety Ditte Jurčové se vzdáleně podobá někdejšímu inspirativnímu hledačství Evy Tálské, asociace je upřednostňována před doslovností a atmosféra vládne všemu. Problémem je však monotónnost celku v šerosvitně temném svícení i převládajícím temporytmu. Zbytná je i většina jinak sporých verbálních projevů, které říkají příliš a zejména v klíčových momentech tak diváky ochuzují o možnost vlastní interpretace letmo nastřelených situací a dějů. S výlučností nemusí se ztrácet sdělnost, leč dalších slov zde již netřeba, podobně jako explicitně setrvačných strun na notu válečnou. Osobité kumpanii nepřestávám fandit a přeji jí spoustu tvůrčích sil, leč tentokrát zcela spokojen nejsem. Komunikace mezi jevištěm a hledištěm totiž povážlivě vázla a snobismus artefaktu byl na dohled.
Svůj obdiv k následujícím 294 statečným z pražského Divadla pod Palmovkou jsem již opakovaně vyjádřil, tudíž tentokrát jen telegraficky: inscenace zraje výtečně! Zlínské uvedení se vyznačovalo vynikající adaptabilitou skvostně sehraného souboru na rozlehlý prostor jeviště MdZ, i vřelým přijetím početného publika, v němž dominovaly mladší ročníky, jako neklamný důkaz skutečnosti, že dramatická i režijní tvorba Tomáše Dianišky nabírá na oblibě, a startuje diváckou obrodu. Raduji se a přeji povedenému projektu řadu dalších vyprodaných repríz. Potěšila rovněž i zpráva, že se chystají speciální uvedení pro školy, včetně pracovních listů, a dalších materiálů k výuce dějepisu i společenských věd. Paráda úterní noci! Ač respekt chovám k oběma v programu uvedeným Dianiškovým opusům, protektorátní akčňák stavím nad rockovou odyseu ostravské pěnice – pro společenský přesah, odvahu k nekorektnosti a výborný kolektiv. Díky!
Edici festivalu pro rok 2021 pak ve středu zakončilo Utrpení mladého Werthera Horáckého divadla Jihlava. Foto: archiv divadla
Edici festivalu pro rok 2021 pak ve středu zakončilo Utrpení mladého Werthera Horáckého divadla Jihlava, které v posledních sezonách za uměleckého vedení Michala Skočovského sice projevuje sympatický sklon k divadelní progresi, v případě zlínského hostování však narazil na řadu limitů nejen technického rázu. Režie Jakuba Čermáka adaptuje Goethův proslulý epistolární román coby snůšku výrazových klišé, typických pro současnou posh-kulturu, v níž hysterická přepjatost titulního hrdiny bujaře obcuje s okázale vykonstruovanou stupiditou ženských postav. Forma cupuje obsah na kusy, divák trpí zcela jiným způsobem, než je záhodno, a trudné finále nešťastnému milovníku nakonec i přeje, neboť jej konečně vytrhne ze zajetí prázdných vizuálních manýr, neobratných hrátek se simulací živé projekce, i postupně eskalující, rádoby dekadentní nudy. Marnost!
Důstojnou tečku za radostmi letošního Setkání/Stretnutie pak obstaral koncert Petera Lipy, jímž byla výborně uctěna památka nedávno zesnulého báječného člověka, umělce a in memoriam i držitele Ceny Martina Porubjaka, Milana Lasici. Energicky, přívětivě, čistě.
25. ročník jednoho z mých nejmilejších festivalů se vydařil nadmíru. Program byl pestrý a inspirativní, publikum vstřícné, a atmosféra vzrušující. Co víc si přát? Přece návrat k tradičnímu, pozdně jarnímu termínu. A taky bezrouškovým časům. Zlíne můj drahý, děkuji moc, a na shledanou brzy!
///
Komentáře k článku: Je sladké býti ve Zlíně (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
