Je těžké být bohem
Maďarský režisér Kornél Mundruczó svou tvorbu v Plzni prezentoval již popáté. A každá inscenace byla událostí, jež vyvolala kontroverze, vzbuzovala vyhraněné reakce. Letos jsem však – mezi českými diváky – snad nezaznamenal pozitivní ohlas. Shledávám to vůči režisérovi i dílu nespravedlivým. Vždyť jeho divadelní jazyk je výlučný, působivý, jedinečný. Není u nás ani ve světě mnoho tvůrců tak zaujatých tématem agresivity a manipulace, lidským tělem v exponovaných situacích, brutalitou člověka a jeho jednání, tvůrců, kteří pracují s reálnými objekty a prostředím, jež vzbuzují až fyzické pocity, jejichž díla ovlivňují mysl, podvědomí, emoce, často hraničící s odporem a znechucením. U nás si vybavuji snad jen Miroslava Bambuška (v divadle) či Jiřího Sozanského (ve výtvarném umění). Ze všech těchto důvodů je dobré Mundruczóovy práce vidět, tím spíš v našem vše relativizujícím a všemu se vysmívajícím prostředí.
Hyperrealistická tvorba Maďara Kornéla Mundruczóa se v Plzni objevila již popáté FOTO JOSEF PTÁČEK
Co se však týká letošního plzeňského hostování, sdílím s mnohými diváky rozpaky. Mundruczóovi se nepodařilo přetavit hardcore realitu, již inscenuje – tedy novodobé otroctví žen v pornoprůmyslu a zneužívání východoevropských žen –, v tak apelativní performanci, jako tomu bylo v předchozích opusech. Etický otřes se tentokrát nedostavil.
Důvody nacházím dva. Především šlo o produkci z roku 2010 a téma, tehdy aktuální, bylo v posledních letech překonáno (či přinejmenším odsunuto) imigrační vlnou. Pokud bychom v tiráku, kde se představení odehrávalo, sledovali skupinu umírajících běženců, které posádka vozu nechala opuštěné na dálnici či je perlustruje, asi bychom se na téma i zpracování dívali jinak. Nedokázali bychom být tak v klidu a vůči dění neteční.
Druhým problémem je zvolená předloha, tedy stejnojmenný apokalyptický sci-fi román Arkadije a Borise Strugackých z roku 1964, respektive jeho adaptace. Mundruczóovi a scenáristce Yvette Bíró se nepodařilo převést příběh o střetu dvou civilizací – na jedné straně vyspělé, která nechce zasahovat do přirozeného běhu událostí, a na druhé straně barbarské, jež se projevuje jen brutalitou a násilím – do uvěřitelné hyperreality dneška. Úvodní obraz, který je citací z knihy, působí nejasně, nesrozumitelně, vůči dalšímu dění anachronicky a v podstatě na něj v průběhu dění zapomeneme.
Mundruczó chtěl zřejmě podtrhnout dokumentární, žurnalistický charakter díla, a tak rezignoval na dramatickou linii i na vykreslení jednotlivých postav. Jako by se snažil vytvořit reportáž ze světa pornoprůmyslu a prostituce, jako by chtěl divadlem evokovat skutečné situace, před nimiž se odkláníme a nechceme o nich nic vědět, a věřil, že právě jimi může na diváka apelovat. Jenže ani hyperrealistická, brutálně syrová forma opírající se o nahotu a násilí už – zdá se – tolik nešokuje. (Zvykli jsme si?) Jen zběžně načrtnuté situace a postavy – místy jako z červené knihovny – navíc nepůsobily věrohodně, a i proto performance nevzbuzovala emocionální reakce. Stalo se z ní nefungující gesto. Pro mne však byla nekonečněkrát zajímavější a přitažlivější než mnohokrát vyzkoušené a prověřené klasické předlohy a herecké a režisérské (a výtvarné) postupy. Stejně jako díla Miroslava Bambuška či Jiřího Sozanského. Díla, která nejsou pro všední den. Umění, které není pro každého. Anebo právě je.
Divadlo Proton, Budapešť, Maďarsko – Kornél Mundruczó a Yvette Bíró: Je těžké být bohem. Režie Kornél Mundruczó, dramaturgie Viktória Petrányi a Éva Zabezsinszkij, scéna a kostýmy Márton Ágh, hudba János Szemenyei, light design András Éltetö. Premiéra 21. května 2010 (na festivalu 15. září 2019).
Komentáře k článku: Je těžké být bohem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
