Divadelní noviny > Kontext

Je to jen zdání

Myslím to, že studenti JAMU zahráli dvě operety a studenti DAMU operu. Ti druzí to dali najevo už sáhodlouhým názvem inscenace Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018. Rok 1868 si trochu vybájili, aby jim vyšlo jubilejních stopadesát let existence proslulého díla, jenže to mělo v první verzi premiéru už v roce 1866 a v definitivní čtvrté verzi se hrálo až v roce 1870. To jen pro pořádek, ne že by na tom záleželo.

Studenti Alterny (Katedry alternativního a loutkového divadla) nehrají a nezpívají Prodanku. Docela pěkně secvičili jen vstupní sbor Proč bychom se netěšili, při kterém před očima diváků, zatím postávajících u piva kolem základního kamene, postaví jednoduché malované kulisy. Pak už zazní jen pár úryvků k jevištním situacím. Také agitka Jana Wericha Ten dělá to a ten zas tohle, satirické píchnutí do kolektivizační ideologie a národního juchání, které je nám po staletí vlastní, a je jedno, kdo nám zrovna vládne. Studenti se ironicky podívali na události z dějin národa a národnědivadelního herectva. Prodanku použili jako národní fangličku (a možná i proto, že Mařenku Krušinovou hraje Marie Anna Krušinová). Jen měli dodat, že už sama opera na libreto konfidenta Sabiny schvaluje podvod, jak jinak si vyložit falešný podpis Jeníka na smlouvě s Kecalem. Prý pouhá jenom lest, zpívá se tu.

Jestli inscenace, podepsaná tvůrčím kolektivem po vzoru Ypsilonky, vyjadřuje znechucení mladíků a mladic ze současných poměrů, jestli si objevují, že tomu v minulosti nebývalo jinak, pak jsem jim porozuměl a je mi to nadmíru sympatické. Co na tom, že připomněli události spíše známé – měli bychom si je opakovat jako otčenáš před spaním, pak by u nás možná bylo lépe. Jen jsem postrádal jejich vlastní sebereflexi, vědomí, že v těch podrazech a lžích nejspíš už také jedou, nebo pojedou, z toho vlaku se nedá jen tak vystoupit. Nekončí v roce 2018, ale už listopadem 1989 – schovali se za historii.

Daly se vybrat i odpudivější historky, třeba ta o neúspěšném útěku Jiřiny Štěpničkové za kopečky vyzněla ve vyprávění Jiřího Štěpničky moc privátně. Kázal to z nahrávky, jakož i myslím zbytečně převyprávěl „obsah“ Prodanky – je to spíš pozůstatek spontánního vzniku inscenace. Dala by se ještě precizovat. Některé jevištní akce ředily poněkud laciné prostocviky, místy byla hra na trapno účinná a místy byla sama trapná, třeba hned v úvodních vlasteneckých řečech při poklepávání na základní kámen Národního divadla. Oblečeni v echt klasických kostýmech z Prodanky se ale „damáci“ ukázali jako hodně šikovní – a přemýšliví! Jenže takoví byli ti před nimi, co podepisovali Antichartu a četli přísahu Hitlerovi, také.

V Komorní opeře JAMU se sice opravdu hrají málo známé operety, ale způsobem na hony vzdáleným tradiční operetní rutině. A víc – inscenace operet Friedricha von Flotowa Vdova Grapinova a Jacquese Offenbacha Zasnoubení při lucernách jsou jak z nejlepší učebnice současné operní (ta operetní je stejná!) režie. To je sotva kdy k vidění.

Před závorku vytkněme výtečně sehraný orchestr, když sestavit ad hoc těleso z hráčů, kteří jsou momentálně k mání a k zaplacení, je samozřejmě problém. Dirigent Joel Hána je však dovedl k dobré souhře, k muzikálnímu projevu, a především dynamikou a frázováním podporoval jevištní dění. Tak to má být! A naopak, režisérka Natálie Gregorová (s choreografkou Hanou Litterovou) na hudební fráze detailně naaranžovala jednání postav – významové, gestické, žádná jalová posunčina. Tak to má být! S odpuštěním – chrochtal jsem si v hledišti blahem.

Obě operety se hrály v mluvném překladu Václava Málka, text režisérka upravila tak, aby mohla díla propojit dvojicí klaunů, komentátorů, bavičů, průvodců dějem: ve Vdově Grapinově představovali studenti muzikálového ateliéru JAMU Dušan Kraus a Adam Kaňák sluhy, v Zásnubách při lucernách venkovany. Ale nebylo proč jejich postavy rozlišovat. Bylo jich plné jeviště a občas i hlediště, pomáhali, škodili, překáželi, prostě nasměrovali inscenaci kamsi k rozpoutané revui. Jak nevzpomenout na legendární inscenace Jiřího Frejky v Divadle Dada a v Osvobozeném. Žádné dnes módní ladné výtvarno ani nesmyslné ideové konstrukce. Na skoro prázdné, trochu „konstruktivistické“ scéně a v groteskních kostýmech (výtečná práce Kateřiny Doleželové) se prostě hrálo pěvecko-herecké divadlo. To je ono! A světe, div se, zvládli to i adepti operního pěvectví. A dobře zpívali, zastihl jsem v roli Lízy Ivanu Pavlovou coby Denisu Natálii Bordácsovou, Markýze zpívali Michael Robotka a Petr Ondřej Líňa. Ale všichni byli dobře disponovaní. No dlouho jsem něco takového neviděl! Být šéfem třeba v Opavě, hned bych se pokusil tu produkci získat. A být ředitelkou pražské Opery, honem bych utíkal poučit se, na čem stojí soudobá operní (operetní, vím) inscenace.

DISK Praha – Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018, Komická opera o věrné lásce a zrádných intrikách, o snu o divadle národním a o zrodu českého herce. Režie a dramaturgie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna Jan Tomšů, kostýmy Alžběta Vitvarová, hrají studenti třetího ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Premiéra 20. dubna 2018. (Psáno z představení 6. května 2018.)

Komorní opera JAMU Brno – Friedrich von Flotow: Vdova Grapinova; Jacques Offenbach: Zasnoubení při lucernách. Překlad Václav Málek, dramaturgická úprava a režie Natálie Gregorová, dirigent Joel Hána, scéna a kostýmy Kateřina Doleželová, choreografie Hana Litterová. Premiéra v Divadle Na Orlí 17. března 2018.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 14. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Je to jen zdání

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ