Je to komedie? Je to tragédie?
Těžko bychom v Praze – co v Praze, v celé naší vlasti! – hledali jednoznačnější, vyhraněnější divadlo, než je současné Divadlo Komedie. Počínaje dramaturgií, pokračuje inscenační metodou a specifickým herectvím a zdaleka nekonče jednotným vizuálním stylem prezentace, který přesně koresponduje s tím, co se děje na jevišti. Zároveň je Komedie divadlo velmi úspěšné, měříme-li úspěch chválou kritiky a obdrženými cenami – nebo třeba skupinou militantních fanoušků. Každopádně rozhodnutí vyvázat Komedii ze svazku MDP a svěřit ji roku 2002 dvojici Dušan D. Pařízek – David Jařab patří k těm nejšťastnějším v české kulturní politice od roku 1989 vůbec.
Ve všech debatách o Komedii důsledně zastávám nostalgický názor, že „už to není, co bývalo“. Komedie v éře Radoků není totéž co Komedie v prvním Pařízkově „volebním období“ 2002–2006, kdy byla skutečně radikální, neučesaná, drsná a potměšilá. Při bližším pohledu do archivu kritik se ukazuje, že mě tentokrát paměť výjimečně nešálí a ten dnešní nablýskaný, elegantní podnik, na jehož novou premiéru vyjde vždy několik pozitivních a uctivých recenzí a který je synonymem kvalitního exkluzivního divadla, měl kdysi potenciál roztrpčovat, provokovat, štvát a bavit – a to nejen formou mírného pokroku v mezích zákona, jak je tomu dnes.
Plusy a minusy minulosti
S radostí vzpomínám na režie Zdenka Plachého Ukřižovaná a Oliver Twist – sociální bondage drama, na Jařabovy intelektuální hříčky Parsifal či Rekonstrukce, na Nebeského inscenace Tobiášových textů, třeba Vyšetřování pokračuje, na produkce divadla M.U.T., vydařené večírky z cyklu Ostrostřelci či na neurvalou městskou podívanou Dnes mám rande se svým (Praha-kořist). Na Jiřího Štrébla v nespočtu skvělých kreací, kromě zmíněných třeba ve Třetím Římě. Nebo na fascinující Kvartet, Pařízkovu vizi textu Heinera Müllera s Romanem Zachem a Martinem Fingerem, střídajícími se o role Valmonta a markýzy de Merteuil. Byly to časy složitých, vrstevnatých intelektuálních odkazů, zlomyslného humoru, odvázanosti a nespoutanosti. A okázalé ignorace „obyčejného diváka“.
Naopak jisté pochybnosti jsem vždycky měl o komediálních inscenacích textů Thomase Bernharda. Navzdory získaným oceněním ani Goldflamovo nastudování U cíle s Danielou Kolářovou, ani Pařízkovi Staří mistři s bratry Rodenovými, ani Světanápravce téhož režiséra s Martinem Fingerem nevyužily dostatečně možnosti Bernhardova textu a rakouským či německým inscenacím se nepřiblížily ani náhodou. Jejich adorace pak svědčí o tom, že s tím oslavovaným českým pochopením Bernharda to nebude až tak horké. Výrazná redukce bernhardovských motivů a jejich následná perverze (nadávání a kritika jen jako folklór, potlačení humoru a „filosofického smíchového programu“) a pojetí Bernhardových her jako studií osamělosti, jako textů o zvrácených rodinných vztazích a neprobuzení lásky, o naději atp. se blíží spíše parodii na Thomase Bernharda.
Čistá forma
Divadlo Komedie se prezentuje jako otevřeně politické, jako divadlo, jež se vyjadřuje k závažným společenským otázkám, a to neobvykle, kontroverzně. Takovou má ostatně i pověst. V takovém případě je ovšem krajně podezřelé, že přitom žádné kontroverze nevyvolává a reakce jsou souhlasné.
Zmíněná vyhraněnost Komedie totiž nespočívá v politice, kde je zcela konformní, což se ukazuje i z veřejných vyhlášení Pařízka a Jařaba například při diskusích o kulturní politice, ale v estetice. Osekávání textu, hereckých manýr i režijních výstřelků, strohá, přísná estetika, redukce výpravy na minimum. Hra s ironií a nadhledem, „černobílé divadlo“, razance. Někdy se Komedii vyčítá přílišný formalismus – právě cesta k čisté formě, v níž už je jedno, co se hraje, ale je důležité, že to pokaždé je stejné, zapadá do jednotného celku. Vytváří z Komedie i v této éře pozoruhodný a sympatický koncept.
Černé panny
Jedinou výjimkou z poslední doby, která politicky otevřeně ťala do živého, byly Černé panny Dušana Pařízka. Série ženských monologů zakládajících se údajně na skutečných výpovědích německých muslimek byla prakticky jednoznačně kritikou oceněna jako důkaz, jak nám to ti muslimové jednou zavaří a že multikulturní chlácholení není na místě, je dokonce naivní a nebezpečné. Vždyť považte, že nám muslimové dokonce nadávají do slabochů a žroutů prasat!
Nemohl jsem věřit vlastním očím, když jsem ty reflexe četl. Černé panny jsou přece sympatické, silné a razantní ženy, které mají stejné problémy jako my všichni: s muži, s rodiči, s okolním světem. Zároveň však nejsou bolestínské a nefňukají: umějí se na okolní svět, zejména na muže podívat kritickým, ironickým, nesmlouvavým okem. Jsou drsné a vtipné. A mají pevné životní základy, neboť mají svou víru. Spolu s jednou z protagonistek hry, konvertitkou, je třeba se zvědavě ptát: Co je to za silnou víru, která jim dává takovou jistotu? Že jsou muži slabším pohlavím, je všeobecně známo: moderní muslimky ukazují, že ženy tomu nemusí jen přihlížet a je (nás) chápat a omlouvat. Černé panny jsou silně profeministické a proislámské představení, způsobující, že se na tu invazi islámu do naší zemdlelé civilizace začínám těšit.
Divák Komedie
Aniž bych měl ambice vydávat to za jakýkoliv sociologický výzkum, ze zkušeností z mnoha rozhovorů se domnívám, že poměrně reprezentativní skupinou diváků Komedie jsou mladí intelektuálové mezi šestnácti a pětatřiceti, kteří ji vnímají jako „svoje“ divadlo. A to především ve smyslu estetickém, neboť nemálo z nich odmítá chodit do jiných divadel. Nejen těch pokládaných za komerční nebo konzervativní – tato divadla a jejich diváci jsou mezi fanoušky Komedie hodna pouze výsměchu či pozdviženého obočí – ale obecně jakéhokoli divadla, kde se pracuje s realismem či psychologií, kde je v menší míře obsažena kritičnost, cynismus či ironie a kde především není takto vyhraněná minimalistická estetika. Důvod je v zásadě dvojí. Buďto do divadla začali chodit a nějaká náhoda je zavedla přímo do Komedie. Podle ní si utvořili představu o tom, jak vypadá divadlo, a při občasném výletu jinam se nestačili divit, připadalo jim to tam až příliš směšné. Druhou skupinu tvoří diváci o něco zkušenější, kteří se konfrontovali s různorodě mrtvolným divadlem (vkus některých z nich byl dokonce deformován Klubem mladého diváka, dodnes semenícím nevkus a zmar mezi pražskými školáky) a v Komedii pak najednou objevili něco, co s nimi konvenuje a co marně hledali v jiných divadlech. Konečně, s rostoucí dobrou pověstí a cenami se do Komedie natáhli i snobi. Což není negativní jev. Bez snobů se kultura neobejde.
Od lidí starší generace jsem několikrát slyšel stížnosti na herce Komedie, že je jim špatně rozumět a že cesta jejich minimalistického herectví se vyčerpává. V pohledu (generalizovaném) zmíněných mladých diváků Komedie, kteří toto herectví vnímají jako jediné možné, protože netrapné a nesměšné, se nám tady teoreticky může rýsovat generační konflikt o budoucí podobu divadla vůbec. Bylo by to krásné.
Konec se blíží
Duo Pařízek-Jařab ovládá Komedii už osm let a čekají nás další dva, ne-li čtyři. Proběhla kauza ohledně financování divadla, které jistě dostává méně, než by si zasloužilo, zejména v porovnání s výší dotací pro jiné divadelní domy. Lehce hysterická kampaň za zachování divadla je ale přinejmenším sporná. Divadlo jako živé umění nemůže ustrnout a setrvává-li jeden soubor s jedním vedením na jednom místě deset a více let, o nic jiného než o ustrnutí se nejedná. Zanikání starých divadel a vznikání nových, odchody ředitelů, uměleckých šéfů i herců patří k dennímu pořádku. Vlastně k našemu dennímu pořádku nepatří. V době, již nazývají někteří myslitelé (Bělohradský, Komárek, Zrzavý) neonormalizací, kdo co obsadil, si drží navždy a pohyb ve společnosti je minimální. I když jsem příznivcem Komedie, z jejího případného konce nemám obav. Za jiných okolností bych k němu dokonce vyzýval a vítal jej. Vzhledem k tomu, jak vypadá zbytek pražské divadelní mapy, jsem však skoro v pokušení říci, že Komedie je jediným divadlem, jehož zánik bude zároveň ztrátou.
Komentáře k článku: Je to komedie? Je to tragédie?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
