Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kritika

    Je to naše!!!

    To divadlo je naše!!! křičí mladí herci z jeviště divadla Komedie. To je od letošní sezony součástí Městských divadel pražských, vůči zavedeným scénám ABC a Rokoka se ale zároveň snaží vymezit. Jako jediné má svou vlastní programovou kurátorku, a sice bývalou redaktorku Divadelních novin Lenku Dombrovskou. Ta hned v první sezoně uspořádala festival s iniciačním názvem Nová Komedie, jehož program zaměřila na tvorbu mladých umělců, kteří již v kulturním světě zanechali výraznější stopu. Svůj hledáček pak zacílila především na režisérku Annu Klimešovou, jejíž tvorbu představila hned ve třech inscenacích – studentské klauzuře Máj, brakovém thrilleru ostravské Staré arény s názvem Mrtvé oči, a především v nové premiéře Městských divadel pražských, adaptaci Machiavelliho Vladaře.

    První svržený vladař (Vojtěch Vondráček) a jeho tři naoko truchlící nástupci (Kryštof Krhovják, Štěpán Lustyk a Cyril Dobrý). Vrah (Milan Vedral) zmizel v zákulisí… Foto Martin Špelda

    Právě z této inscenace pochází úvodní citát, s nímž studenti absolventského ročníku Herectví alternativního a loutkového divadla DAMU vbíhají na jeviště. Herci zde vystupují rádoby sami za sebe, postupem času se však vtělují do nejrůznějších českých i světových, současných i historických politiků a vladařů a od zabrání divadla Komedie se dostávají k obecnému podobenství fungování mechanismů moci. Rozpoznávání odkazů na konkrétní politiky je zábavné a nabízí vrstvu navíc, pro porozumění situacím a obrazům v jejich obecné platnosti však není nezbytné. Machiavelli přitom tvůrcům posloužil pouze jako počáteční inspirace. Citují ho až v závěru představení, když herci sborově zpívají jakési desatero z této příručky dobrého vládce. Jinak je inscenace autorským počinem, a to skutečně invenčním politickým divadlem, umně balancujícím mezi konkrétním detailem a uměleckým obrazem, který nelze redukovat na pouhou agitku.

    Anna Klimešová v ní navíc citlivě využívá herecký potenciál mužské části absolventského ročníku, s níž spolupracovala již na humorné inscenaci pásma vánočních koled S vůní perníku. Sešla se v něm nebývale vyrovnaná pětice herců, z nichž každý je zajímavý něčím jiným. Vojtěch Vondráček si svým charismatem jako první ukořistí roli vládce a coby Cézar ovládne celé jeviště. Štěpán Lustyk se jako rozený lidový vypravěč snadno vtělí do role Babiše – jednoho z nás, kterému tady teď všechno patří, ale my prý můžeme klidně sedět dál, pro nás se nic nemění… Milan Vedral si ve svém hračičkářství užívá práci s kostýmy a rekvizitami a diváky naoko zve do divadelního fundusu. Kryštof Krhovják dostane příležitost pochlubit se andělským zpěvem, který se díky prostorovému mikrofonu rozléhá sálem jako kaplí. A Cyril Dobrý, který byl v představení nejméně výrazný, se zase nejaktivněji zapojil do diskuse po jeho skončení, takže ve výsledku působil nejangažovaněji. Absolvovat dopolední představení pro školy se zpočátku mohlo zdát jako šílenství, představení však tento předsudek zcela vyvrátilo. Studenti na věkově blízké herce a srozumitelně, vtipně a chytře zpracovanou látku reagovali skvěle, s herci živě interagovali a po představení zapáleně diskutovali.

    Štěpán Lustyk se jako rozený lidový vypravěč snadno vtělí do role Babiše – jednoho z nás, kterému tady teď všechno patří, ale my prý můžeme klidně sedět dál, pro nás se nic nemění… Foto Martin Špelda

    Vesměs tytéž superlativy lze použít i u inscenace Máchova Máje coby scénického koncertu inspirovaného žánry post-punku, rockové balady, smashpopu, trashcoru, doksyland blues, semily noise a psychadelic folku. Čelenky z pentlí a květů, jež si herci zřejmě vypůjčili ze své absolventské inscenace Prodané nevěsty, navíc připomněly romantický původ díla a důmyslně jej propojily s hnutím hippies. Co mají všechny tyhle – ať už reálné či smyšlené – žánry společného? Melancholii a zároveň silnou touhu po životě. Máj zde zdaleka nezazní celý a chvílemi ani není třeba vnímat text – stačí se nechat unášet hudbou, jež zprostředkovává tytéž emoce jako četba Máchovy lyrickoepické básně. Podobně jako v případě Vladaře či autorských inscenací Barunka is leaving a Zápisky z volných chvil v divadle DISK pracovala Klimešová s předlohou velmi volně, ve výsledku ovšem ducha díla vystihla mnohem přesněji, než kdyby se nechala svázat textem. Herecky zde vyčnívá Vojtěch Vondráček, který v kontrastu k hudebním pasážím recituje Vilémovy verše z vězení zády k divákům do ticha, a to hrobově hlubokým, za srdce beroucím hlasem. Mužskou část ročníku tentokrát doprovázejí i tři herečky, záměrně však říkám doprovázejí, protože vedle svých kolegů působí poměrně nevýrazně – s výjimkou Barbory Bočkové stojící na pneumatice v popředí, jež s květy ve vlasech nakřáplým hlasem procítěně recituje verše Jarmily.

    Zpracování Máchova Máje coby scénického koncertu propojuje romantismus s hnutím hippies i post-punkem. (na fotce ze zkušebny Milan Vedral) Foto KALD DAMU

    Brakové trilogie, jíž se měl v sobotu představit soubor stávkující ostravské Staré arény, se z důvodu nemoci nakonec odehrála jen dvě představení: vedle Mrtvých očí Klimešové se představil Jan Lefner s inscenací Vana, k níž si sám napsal text, zrežíroval ji a jako herec v ní (stejně jako v Mrtvých očích) také účinkoval. Představení bylo plné hrubozrnného humoru a vzhledem k žánru až neúnosně dlouhé, navíc s řadou hlušších míst, způsobených tím, že je hned na začátku divákovi naservírován princip, na jehož základě se pak představení beze změny odvíjí: čtyři podezřelí v něm během výslechu odvyprávějí každý svou verzi událostí. Vítaným osvěžením byla pouze verze ztvárněná Petrem Sedláčkem, jež zcela rezignovala na psychologii postav a plně se oddala žánru groteskní frašky se vší její bláznivou vyšinutostí.

    Klimešová naopak podstatně více pracuje s napětím a mysteriózní atmosférou, která Mrtvé oči udržuje tam, kde by měla parodie být: na pomezí zesměšnění a zároveň žánru, který zesměšňuje a jejž za tímto účelem musí vzít zároveň se vší vážností – ne nadarmo se říká, že bez lásky k danému dílu či žánru jej parodovat nelze. Namísto dryáčnické zábavy tak nabízí parodii volně inspirovanou slavným seriálem Davida Lynche Městečko Twin Peaks, v níž reportérka pátrá po tajemném vrahovi, jímž jsou, zdá se, legendární Mrtvé oči. Andrea Berecková se tak z nevýrazné redaktorky promění v anděla pomsty, rozpustí si vlasy a svůj osud i osud městečka Ztracené Úvaly bere spolu s mečem do vlastních rukou…

    Do rolí reportérky a faráře obsadila Klimešová spolužáky z DAMU Andreu Bereckovou a Martina Cengyho Belianského. Foto Nadan Pojer

    Obě braková představení však suverénně přebila projekce krátkých animovaných filmů, jež probíhala o přestávkách ve foyer. Osmiminutovka s názvem Krvavé pohádky byla pro Starou arénu přímou konkurencí, neboť je také parodií – v tomto případě pohádek Červená Karkulka, Popelka, Kráska a Zvíře, Locika nebo Princ a žabák. Autorka, studentka FAMU Tereza Kovandová, s krátkým filmem hostovala na festivalech po celém světě a na francouzském festivalu Court Mais Bon za něj získala Cenu diváků. S notnou dávkou krve, humoru a nadsázky v něm krásně vysvětlí, proč Popelka ztratí střevíček nebo jak mohla Kráska podlehnout Zvířeti. Pointa střídá pointu a celé foyer se královsky baví. A protože je to krátké, dá si to klidně ještě jednou – do dalšího představení času dost.

    Více jsem již z festivalu nestihla, tak jen připomenu, že přivítal Maloměšťáky Ivana Buraje z brněnského HaDivadla či autorskou inscenaci Tih vdih (Tichý nádech) slovinského divadelního a filmového režiséra a scénáristy Nejce Gazvody, označovaného za mluvčího generace Y. V dalších letech se prý festival na mladé zahraniční umělce hodlá zaměřit více, tak mu přeji, ať se mu to daří a přináší více objevů, jako je Anna Klimešová.

    Městská divadla pražská, divadlo Komedie – Anna Klimešová (podle Niccola Machiavelliho): Vladař. Režie: Anna Klimešová, dramaturgie: Petr Erbes, výprava: Klára Fleková, hudba: Michal Cáb. Hrají: Cyril Dobrý, Kryštof Krhovják, Štěpán Lustyk, Milan Vedral a Vojtěch Vondráček. Premiéra 16. 3. 2019. Psáno z dopoledního představení pro školy 21. 3. 2019.

    KALD DAMUKarel Hynek Mácha, Anna Klimešová: Máj. Režie: Anna Klimešová, scéna a kostýmy: Klára Fleková. Hrají: Barbora Bočková, Cyril Dobrý, Kateřina Kozinová (v Komedii nevystoupila), Kryštof Krhovják, Marie Anna Krušinová, Štěpán Lustyk, Tereza Těžká, Milan Vedral a Vojtěch Vondráček. Premiéra 2017. Psáno z představení v rámci festivalu Nová Komedie 22. 3. 2019.

    Stará aréna, Ostrava – Boris Jedinák, Anna Klimešová, Mikoláš Zika & kol.: Mrtvé očiRežie: Anna Klimešová, dramaturgie: Boris Jedinák, scénografie a kostýmy: Mikoláš Zika. Hrají: Andrea Berecková, Jan Lefner, Martin Cengy Belianský, Bára Kocmánková a Adam Joura. Premiéra 18. 11. 2017. Psáno z představení v rámci festivalu Nová Komedie 23. 3. 2019.


    Komentáře k článku: Je to naše!!!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,