Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Je to o zaujetí postoje (No. 1)
Je to o zaujetí postoje. Těmito slovy otevřela ředitelka Slovenského institutu Ľubica Krénová sedmý ročník festivalu Palm Off Fest, když v pražském Divadle pod Palmovkou přivítala Slovenské národní divadlo s inscenací trochu záhadně nazvanou 24. Její slova se vyplnila, sousedé ze SND dali jasně najevo, že zločinnou ruskou agresi proti Ukrajině tvrdě odsuzují. Stačí ale zaujmout postoj (jakkoli bohulibý), aby vznikla plnohodnotná divadelní inscenace? Domnívám se, že nikoli.
Branislav Bystriansky, Ivana Kuxová, Zuzana Fialová, Gabriela Dzuríková. Foto: Andrej Balco
24 – číslo označuje 24. únor 2022, kdy invaze vypukla – začíná vpravdě pozoruhodnou sekvencí. Válka postoupila až na Slovensko, fronta je u Humenného, bomby dopadají na bratislavskou Petržalku a Slováci jsou najednou postaveni do stejné pozice, v jaké dosud byli „jen“ Ukrajinci.
Naneštěstí je to poslední opravdu překvapivý a provokativní moment kolektivní inscenace v režii Valerie Schulczové. Pětice účinkujících pak až do konce přednáší monology či dialogy s tematikou utrpení ukrajinských obyvatel – nic proti tomu, bestialitu okupantů je potřeba nevytěsňovat a naopak připomínat.
Jenže Slovenské národné divadlo k tomu nepřináší nic nového. Ústy herců a hereček se během zaměnitelných a zpravidla dosti statických výjevů dozvídáme, že Rusové kradou pračky a jsou většinou totálně převálcovaní státní propagandou, zatímco Slováci na uprchlíky pohlížejí svrchu a se zaprděně xenofobní slzou v oku vzpomínají na Slovenský štát. K dovršení všeho je coby předěl mezi dvěma scénami na zadní stěnu scénografie bez jakéhokoli dalšího vysvětlení či komentáře promítnut projev propagandisty Vladimira Solovjova, jehož imperialistické bláboly pravidelně plní titulní stránky internetových periodik.
Zuzana Fialová, Branislav Bystriansky, Ivana Kuxová. Foto: Andrej Balco
Aby inscenace neupadla do úplného stereotypu, je několikrát přerušena stand-upovými výstupy jednotlivých účinkujících, v nichž každý z nich mluví sám za sebe. Přiznám se upřímně, že zapojení těchto výstupů jsem vůbec nepochopil. Herci a herečky se zpravidla věnují problematice dopadu covidové pandemie na jejich pracovní i osobní život, teprve v závěru je monolog nějakým oslím můstkem sveden k aktuální situaci. A jakkoli je třeba výstup Jakuba Rybárika o totálním vyhoření během herecké praxe potřebný a podnětný, v konfrontaci s ukrajinskou apokalypsou vyznívá poněkud nepatřičně. (Nebo to byl záměr? Poukázání, že i my máme svoje problémy? Či naopak: že naše problémy jsou ve srovnání s ukrajinskými malicherné? Netuším.)
Kdyby to snad z úvodu nebylo jasné, ještě to raději vyjádřím naprosto explicitně: názorově jsem zcela na straně slovenských umělců a s chutí se přidávám k jejich nesmlouvavému postoji vůči ruskému agresorovi. Zároveň jsem ale přesvědčen, že bezpochyby dobrá myšlenka by si zasloužila také patřičně scénické ztvárnění, ne pouze převyprávění toho, o čem si každé ráno čteme na všech zpravodajských serverech. To se povedlo třeba režisérovi Kostiantynu v Nezlomných, kteří byli donedávna k vidění v divadle Komedie – tedy dynamický, emotivní, a přitom nikoli city vydírající jevištní tvar.
24, inscenace šijící do ruskou dezinformační ofenzivou zblblých spoluobčanů, má jistě své opodstatnění na domácí půdě, kde do premiérského křesla patrně usedne oportunista hlásající, že mír vždy přichází z východu. V hledišti pražského Divadla pod Palmovkou jsem se však nemohl zbavit dojmu, že sleduji trochu didakticky urputné přesvědčování přesvědčených.
Komentáře k článku: Je to o zaujetí postoje (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
O festivalu
budu pravděpodobně psát do tištěných Divadelních novin, tak se zde nechci rozepisovat ani příliš přít, nicméně mám potřebu se inscenace zastat. A to z více důvodů.
Z diskuse po představení celkem jasně vyznělo, že na Slovensku – a to dokonce i v samotném SND – nemá inscenace vůbec na růžích ustláno. Vznikla vlastně ze vzdoru a snahy tvůrců občansky se angažovat a veřejně vyjádřit k charakteru války v Ukrajině, jejíž chápání na Slovensku vůbec není jednoznačné (jak zaznělo – 28% Slováků je proputinovských). SND inscenaci víceméně vetuje (proč asi?), nikam s ní nevyjelo (i když by to myslím bylo velmi záhodno a v některých oblastech Slovenska by to asi velmi jiskřilo), nenabízí ji školám (ač by podle mě mělo, neb je to vícerozměrná analýza společenské a politické situace na Slovensku), recenzí, ohlasů v tisku bylo minimum (a spíše v odborném tisku – Kod) a pražské uvedení bylo pravděpodobně předposledním, 26. listopadu bude inscenace mít zřejmě derniéru.
Narozdíl od Tebe, Vojto, si nejvíc cením pasáží, kdy herci mluvili sami za sebe. Právě tím, že nemluvili jen o válce, ale spíše o celkové situaci na Slovensku včetně covidu a jeho důsledcích a o sobě samých v této době, v tomto světě, tím, že vyjadřovali v průběhu představení osobní i občanský postoj, čímž inscenace získávala autentické, herci ručené (nejen didaktické, publicistické) rozměry.
Jistě, jak řekli i sami tvůrci, inscenace je tak trochu „přesvědčování přesvědčených“, ale to je v divadle – pokud nevystoupí z bran budovy a nezačne hrát/agitovat na ulicích – asi dané. Jen výjimečně do něj chodí ti, kteří uměním a jinými názory pohrdají, a mohli by se tak cítit napadeni a reagovat negativně. Přesto – jsem přesvědčen – je stále třeba o válce i politice nahlas mluvit. I v divadle. Třeba tím, že to přítomným dodává sílu. A především tam, kde jsou tyto hlasy – třeba stranami, jež vítězí ve volbách – přezírány či dokonce umlčovány. Ono umění včetně divadla má dopad – vrhá stín, jak psal Milan Kundera – i za hranice samotného provedení, samotné návštěvy divadla, koncertu, výstavy či čtení knihy. Tím, že vznikly, tím, že jsou. Z dob předlistopadových to pamatuju velmi dobře.
A úplně nakonec – podle mého soudu měla inscenace prokazatelné divadelní kvality, a to jak prací s dokumentárními fakty, mísením fikce a doku-reality, osobního s nadosobním, tak racionálním, věcným herectvím (navíc s osobním ručením, což není v kamenných divadlech nejen na Slovensku vůbec samozřejmé), kompaktním tvarem a vlastně i scénografií, jež – jak řekli herci na diskusi po představení – byla připravená k úplně jiné inscenaci a možná jen proto, že byla drahá, uvolilo vedení SND ke vzniku této produkce.
17.10.2023 (1.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Simona Suchanová
zdravím,
za mě byla inscenace báječná – hodně zajímavý bylo hlavně asi to, že si činoherci vzali něco autorského, a taky to bylo asi první divadlo, které pro mne nějak otevřelo ten konflikt ruska s ukrajinou – trochu jsem se těm politickým divadlům do té doby vyhýbala. ale řekla bych, že to mělo vážně zajímavou formu. scénografie, připravená původně k docela jinému představení, byla také zajímavým kontrastem a zjištěním. určitě mne to v mnohém inspirovalo i co do přemýšlení nad svými věcmi. hlavně výstupy jednotlivých herců jakožto „neherců“ s monology, které si sami napsali, z jejich života. taky jsem si znovu uvědomila, jak jsme se slováky jiní a zároveň si rozumíme – dost dobrý zjištění! :d
jsem také dost ráda za následnou diskusi.
děkuji!
s.
04.11.2023 (15.01), , Trvalý odkaz komentáře,