Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Je to o zaujetí postoje (No. 4)
Posledním představením letošního ročníku Palm Off Festu jsem si docela spravil chuť z jeho rozpačitého zahájení. Mezinárodní inscenace Projekt Handke aneb Spravedlnost pro Peterovy blbosti pod hlavičkou kosovského souboru Qendra Multimedia sdružuje umělce a umělkyně napříč Evropou. Ve zmenšeném prostoru za oponou Divadla pod Palmovkou nabídla kabaretně poťouchlý průlet problematickými činy rakouského nobelisty.
Projekt Handke aneb Spravedlnost pro Peterovy blbosti pod hlavičkou kosovského souboru Qendra Multimedia sdružuje umělce a umělkyně napříč Evropou. Foto: archiv festivalu
Projekt Handke mimo jiné slibuje pokládání zásadních otázek o svobodě projevu a oddělování umělce od jeho díla. Místo toho nabízí spíš nekorektní (což zde není synonymum pro „rádobyvtipně urážlivé“) pásmo divokých výstupů zaobírajících se osobou Petera Handkeho ve vztahu k Balkánu, přesněji řečeno válečným zločinům na území bývalé Jugoslávie. Tenhle dnes tradiční částečný nesoulad mezi internetovou anotací a skutečným děním na scéně ale tentokrát vůbec nevadí, spíše naopak. Inscenace neškolometskou a vtipnou formou připomíná obzvlášť nám mladším, čím přesně je osobnost proslulého literáta problematická.
Podle mezinárodního uskupení je to patrně především Handkeho schopnost zrelativizovat naprosto cokoli, klidně i osm tisíc mrtvých. Dobrým tahem inscenátorů každopádně je, že na tuto spisovatelovu hru sami částečně přistupují. Jejich kritika obhájce Slobodana Miloševiće není smrtelně vážná či zaťatě prokurátorská. Naopak, národnostně pestrý soubor ji balí do svěžího celofánu obskurních kostýmů, ironizací všech a všeho, komunikací s publikem i bizarně ztvárněných výjevů z Handkeho života. V tomto směru se povedla zejména scénka získání Nobelovy ceny za literaturu, pojatá jako lov na jelena, nebo ujetě eroticky vykreslená nobelovská komise.
Škoda tedy samotného závěru, posledních snad dvou minut. Účinkující zničehonic vystupují z rozjetého vlaku sympaticky střelené stylizace a herec Adrian Morina zcela navážno pronáší drsné odsudky na Handkeho adresu. Touto naprosto zbytečnou doslovností pak představení končí. Jako by snad tvůrci podceňovali sebe i své publikum, jako by jim snad přišlo, že jejich postoj není během večera dostatečně srozumitelně artikulován. Cimrmanovskou parafrází jim mohu vzkázat: to nemusel Morina říkat, to každej viděl. A hned k tomu připojit poděkování, že se svou nevšední inscenací zavítali do našich končin.
Qendra Multimedia, Priština, Kosovo – Blerta Neziraj: Projekt Handke aneb Spravedlnost pro Peterovy blbosti. Režie Blerta Neziraj, dramaturg Biljana Srbljanović, umělecká spolupracovnice Alida Bremer, scéna Marija Kalabic, hudba Gabriele Marangoni, choreografie Gjergj Prevazi, kostýmy Blagoj Micevski, světelný design Yann Perregaux, zvukový design Leonardo Rubboli, Tempo Reale, asistent režie Sovran Nrecaj. Produkce Aurela Kadriu, asistent produkce Flaka Rrustemi. Hrají Arben Bajraktaraj (FR), Ejla Bavćić (BiH), Adrian Morina (RKS), Klaus Martini (IT), Verona Koxha (RKS), Anja Drljević (MNE). Premiéra 3. června 2022, Oda Theatre, Priština. Psáno z uvedení na festivalu Palm Off, Divadlo pod Palmovkou, 18. října 2023.
///
Je to o zaujetí postoje (No. 1)
Je to o zaujetí postoje (No. 2)
Je to o zaujetí postoje (No. 3)
…
Komentáře k článku: Je to o zaujetí postoje (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Haken
Musím říct,
že já jsem byl „Projektem Handke aneb Spravedlnost pro Peterovy blbosti“ prapodivně rozčarován, očekával jsem představení, které nabídne publiku odpovědi (či jiné úhly pohledu) na otázku, do jaké míry je možné spojovat umělce s jeho dílem. Něco, co my v našem českém rybníčku známe s Nohavicou (jeho tvorbu mám moc rád, ale jako člověk mi přijde odporný). V tomto ohledu si myslím, že jsme se nedozvěděli nic a že představení nenabídlo jedinou odpověď na tuto otázku.
Když se podívám na jednotlivosti v celém vystoupení, tak musím souhlasit s autorem této reportáže, že některé scény z Handkeho života byly pojaty s vtipem a grácii, jenže to nebyl důvod, proč jsem na představení šel. Z celého výstupu si spíše odnáším to, že forma přebíjela obsah. Především to bylo vidět v závěru, kdy jsme se dozvěděli Fuck Peter Handke… atd., to, co autor reportáže představení vyčítá – bych já klidně nazval lacinou originalitou, zcela zbytečný závěr.
Co ale musím konstatovat a co se mi líbí jako člověku, kdo se již delší dobou na Balkán a postjugoslávské války soustředí, že se Divadlo pod Palmovkou snaží dávat prostor souboru z Balkánu a zároveň tím nabízet českému diváku jejich pohled na svět, divadlo a umění celkově. Vnímám to jako snahu, kterak zde rozšířit obzory a nabídnout pohled té části Evropy, pro který byl – na rozdíl od ČR – pád bipolárního světa spojený s koncem socialismu přechodem (v drtivé většině případů) k horším podmínkám k životu. Myslím, že takové pohledy jsou dnes více a více potřebné, zvláště v kontextu se stále trvající ruskou agresí vůči Ukrajině.
07.11.2023 (17.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Myslím,
že úkolem divadelníků (umělců) není naplnit očekávání diváků, ale nabídnout svou vizi tématu, ať už věcně analytickou či ostře interpretační, útočnou, vyzývavou. Inscenace byla svého druhu Spílání Handkemu, tedy jakousi parafrází či aluzí na autorův nejznámejší text. V tom byla důsledná.
Oceňuju na ní jasně formulovaný a myslím i citovanými fakty zdůvodněný postoj. A vnímám z ní i aktuální a apelativní přesah směrem k současným válkám a problémům světa, kdy možná až příliš velká tolerance intelektuálů k veřejně deklarovaným podporám fašistických, nacionalistických, náboženských či jiných extremistických či fundamentálních projevů vede k rozmlžení hodnot, jež by měl kulturní člověk ctít a prosazovat.
Samozřejmě je často tenká hranice mezi svobodným projevem s odlišnými názory, což bychom měli respektovat, a těmi nepřijatelnými, jež jsou již „přes čáru“. A Handke je myslím dobrý příklad už přestoupené hranice. Přitom jej – jak zaznělo i v představení – obhajuje velká část evropských literátů včetně současného nositele Nobelovy ceny Jona Fosseho.
U Nohavici je to něco jiného. On, ale i Bondy, Jim Čert a mnozí další spolupracovníci s tajnými represivními složkami policie, kdysi třeba i Karel Sabina, byli ke konfidentství různými prostředky donuceni, sami od sebe by tak celkem jistě nečinili, svými činy se nehonosí, spíše jejich závažnost zlehčují. Ani Nohavica neobhajuje svou spolupráci s StB či Putina a jeho válku, jen – aspoň tak to vnímám – obdivuje ruskou kulturu, především Vladimíra Vysockého, a z tohoto úhlu vnímá své ocenění. Handke si za svými slovy ale důsledně stojí a neustoupil od nich ani o píď. Obdobným příkladem byli třeba Louis-Ferdinand Céline či Knut Hamsun. Ze současných umělců je možná takovým příkladem Roger Waters (ale nevím, tak moc jeho politické projevy nesleduju). Je dobré na jejich obecně nepřijatelné, víceméně zvrácené, antihumánní postoje upozorňovat, ať je člověk jakkoli coby umělce respektuje a jejich dílo třeba i obdivuje.
Souhlasím s Vámi, že rozpojit tyto složky – tedy člověka a jeho dílo – je (především u současných umělců) těžké. Sám to často nedokážu a jsem v případě Handkeho velmi na straně mezinárodního kosovského souboru či (byť o trochu méně) na straně Jaroslava Hutky, Jana Buriana a dalších v případu Jaromíra Nohavici (co o případu vím, nebylo myslím těžké u StB mlčet, jako to dělala řada jiných, či vše svým přátelům ihned říct). A ještě méně jsem na straně mnohých svých disidentských přátel, kteří odvrhují i Egona Bondyho či Jima Čerta. Či dokonce Arnošta Goldflama, jehož celoživotní dílo je vysoce humanistické. A příkladů bych dokázal uvést víc. Věřím, že to byl z jejich strany únik před něčím, co by nezvládli či co výrazně podcenili. Ale – asi hlavně – velmi respektuju jejich dílo, a pokud je znám, mám je rád i jako lidi či dokonce je považuju za své přátele a tak se k nim chovám. Ani v tom tedy nedokážu být konsistentní. A nechci. Člověk není chladný stroj.
Nicméně Vaší glose a rozpakům velmi rozumím.
07.11.2023 (19.06), , Trvalý odkaz komentáře,