Je třeba zabít Pohádkáře
Jména Macháček a Geislerová doplněná o tvář modelky Herzigové a podpořená sloganem o moderní love story slouží jako vábnička filmu Pohádkář. Bezpochyby naláká do kin davy. Při prvním nádherném záběru na potemnělý mořský břeh možná leckoho napadne: toto není český film. Ale vzápětí bude jasné: je.
Eva Herzigová jako jedna z žen Jiřího Macháčka FOTO ARCHIV
Vladimír Michálek, jehož nejoceňovanějšími díly jsou Zapomenuté světlo (1996) a Je třeba zabít Sekala (1998), sáhl tentokrát k předloze populární autorky ženského čtiva Barbary Nesvadbové. Marek Epstein námět zásadně rozšířil a přepsal do zfilmovatelné podoby. Za nepovedenost výsledku ale nelze vinit jen scenáristu a režiséra. Ti měli vskutku náročnou práci, neboť vytvořit z ničeho něco se naposledy zdařilo při stvoření světa.
Kniha údajně (vycházím z anotací, neboť literaturu tohoto druhu nečtu) pojednává o svůdném lháři Markovi, který vede dvojí život s dvěma ženami. Scenárista k tomu přimyslel detektivní zápletku a postavu policejního kapitána Rotta. Tato nová linie se pokouší původní kalendářovou historku přetvořit v potenciální příběh vraždy či sebevraždy. Rott (Matěj Hádek) pátrá po identitě utopeného muže a dostane se na stopu onoho Marka. Vyšetřuje právničku Danu (Anna Geislerová) a překladatelku Karlu (Eva Herzigová), s nimiž Marek (Jiří Macháček) zároveň obcoval. Třetí ženou, k níž jej vázalo citové pouto, je jeho drzá pubertální dcera z prvního manželství (Anna Linhartová). Krom toho Marek dělal tátu dalším dvěma dětem, dceři Karly a miminu, které si trochu proti své vůli pořídil s Danou. Provoz obou rodin ale zajišťovaly příslušnice něžného pohlaví. Marek se jimi víceméně nechal vydržovat (mnohokrát se provádějí bezkontaktní platby; product placement je natolik do očí bijící, že to vyjde skoro nastejno s filmy prošpikovanými reklamou, jak je vysílají komerční televize). Bývalý úspěšný hudební producent je nyní ztroskotanec a spoléhá na své partnerky, že jej vytáhnou z dluhů i z žalob.
Naopak správňáka představuje kapitán Rott, hrdina, který průhlednou detektivku posouvá k filmu noir. Jeho zšeřelý byt v industriálním prostoru vhodně dotváří stylové prostředí. Osamělý, citlivý muž zákona, oddaný své práci a své femme fatale netouží po ničem jiném, než aby ji, svou bývalou manželku, a syna získal zpět. Ačkoli je protikladem padoucha Marka, postupně se mezi nimi budují paralely až k závěrečnému prolnutí.
Děj jak panenka skákavá střídá přítomnost s minulostí, podoben hrdinovi, který si odskakuje od jedné ženy k druhé. Lineární vyprávění o dvojženství by bylo úplně banální, ale ani ozvláštnění pomocí flashbacků dynamiku ději nedodá. Proklamovanou osudovou vášeň v rámci běžných vztahů čtyřicátníků sugerují tvůrci dočista marně. Za užití veškeré empatie zkoumám, čím ty dvě dámy hrdina uhranul. Vyjma toho, že brnká na ukulele a pěkně zpívá Raindrops Keep Fallin’ On My Head na něm neshledávám nic tak okouzlujícího, aby vzbuzoval spalující touhu. Vždyť věčně dřepí se sluchátky na uších, bere antidepresiva a řeší, jak vybřednout z dluhů. Recitování pitomých veršíků a krmení partnerky syrovým vejcem nepůsobí kromobyčejně vzrušujícím dojmem. Těžko se tak s některou z postav ztotožnit.
Jiří Macháček se opět představuje v šarži sympatického dareby, který však může vyvolávat různorodé pocity. Třeba soucit nebo odsudek, nejspíše ale lhostejnost. Nejinak jeho konkubíny, jejichž vášeň není zrovna uvěřitelná. Půvabů obou hereček bylo třeba náležitě využít, proto tolik erotických scén. Geislerová hraje svým standardním způsobem, Herzigová bohužel nezapře, kvůli čemu se na plátně vyskytuje. Jejich podobnost byla zřejmě autorským záměrem, ovšem dalšími dvěma typově shodnými ženštinami, Rottovou exmanželkou a Markovou dcerou, je přece jen už trochu přezrzkováno, což vede k snadné zaměnitelnosti. Nejlépe napsanou i zahranou figurou je Rott. Minimalistický projev Matěje Hádka spolu s noirovou atmosférou kriminální linky patří k nemnoha devízám snímku.
Tou je i místy až uhrančivá kamera Martina Štrby. Vyčíst jí lze snad jen nadbytek detailů. Časté záběry tváří hrdinů navzdory učebnicovým poučkám emoční působení nezvyšují. Razantní přechody mezi současností a minulostí jsou zvládnuty kvalitním střihem (Olina Kaufmanová). I hudba (Roman Holý) se dá poslouchat, jakkoli je jí příliš a nezřídka podkresluje prázdné dialogy. Jednotlivé zdařilé komponenty ale nevykouzlí silný příběh. Dramatický oblouk i vývoj postav absentují. Vzniká tak pěkně nasnímané melodramatické nic, které nepřináší žádnou výraznou myšlenku ani nepobaví. Pokud tvůrcům šlo o reflexi současné krize vztahů, stříleli prázdnými náboji. Zobrazením tří neúplných rodin jen konstatovali známý fakt, a to je trochu málo.
Další zbytečný český film se bezcílně plácá odnikud nikam. Hrdina pendluje mezi dvěma kráskami a film se rozkračuje mezi dvěma žánry, romancí a detektivkou. Žádný z nich ale pořádně nenaplňuje. Kriminálka je příliš prostá a láme se spíše v jakési osobní psychodrama detektiva. A romance – slovy distributora: moderní love story – není ani story, neboť plytký nevypointovaný příběh se bezbřeze rozplizává, ale ani love, protože bigamické pseudovztahy nepřipomínají zrovna lásku. Jestli je toto moderní, navrhuji dát raději přednost něčemu staromódnímu. Světlo Michálkových raných filmů je však zapomenuto, jeho tvorba se zasekala v průměru.
Komentáře k článku: Je třeba zabít Pohádkáře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
