Drama kolektivní viny v Mahenově činohře
Šéf Mahenovy činohry a režisér Martin Františák se předvedl na domácí scéně v plném lesku uvedením vlastní adaptace filmového příběhu Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala. Devět vesničanů v černých šatech, bílých košilích a černých kloboucích zdraví na začátku obecenstvo jednotným gestem a na scéně Marka Cpina, vyvolávající atmosféru protektorátní vesnice s jejími dřevěnými stavbami a umožňující pomocí točny rychle střídat interiér hospody s exteriérem návsi, vystupuje záměrně jako kolektivní hrdina. Jsou to strůjci zla, jehož obětí je na jedné straně jejich rodák Sekal v podání hostujícího Igora Bareše a na straně druhé Jura Baran Tomáše Šulaje.
Sekal (Igor Bareš) a Záprdek-Lžičař (Dušan Hřebíček) FOTO JAKUB JÍRA
Sekal je nemanželský syn jednoho z vesničanů, zámožného sedláka, který však uznává jen svého legálního potomka, nepříliš schopného a hodně přizpůsobivého muže ženatého s Anežkou, Sekalovou dávnou a neopětovanou láskou. Parchantem Sekalem obec od jeho narození hromadně opovrhovala a soustavnou agresí z něho postupně vypěstovala stvůru, která se po zážitcích ze světa vrátí domů do dusného prostředí země okupované nacisty, stane se kolaborantem, udavačem a hrůzu, již budí ve svých krajanech, využívá k jejich soustavné decimaci: nutí je, aby vyděračovi nevýhodně prodali pozemky, a bezohledně je poškozuje.
Devět hospodářů se rozhodne hledat někoho, kdo by Sekala odpravil. I oni vydírají, v tomto případě přespolního příchozího Juru Barana, o němž starosta ví, že je v úzkých, protože se namočil do spolupráce s ilegálními bojovníky a kromě něj je ohrožena i jeho manželka a dítě. Vydírání je úspěšné, Jura se Sekalem se střetnou v rytířském souboji na nože, Jura Sekala zabije a devítka sedláků ho poté těžce zraněného nechá vykrvácet, aby při vyšetřování neprozradil, co se vlastně odehrálo.
Igor Bareš je sympatický úsilím zobrazit Sekala nikoli ploše jako chodící sochu ztělesněného zla, jenže lidských rysů připsal autor a dramatizátor Sekalově postavě maličko. Stejně Tomáš Šulaj brání Juru před plochou kresbou, tentokrát před typem hrdiny bez bázně a hany, bojí se o rodinu, couvá a dá se nakonec pohnout k něčemu, co mu není vlastní. Velký výkon předvedl Dušan Hřebíček jako Záprdek-Lžičař, Sekalův spřeženec, malý človíček, odporné monstrum ztrácející v obludných podmínkách mocenské zvůle lidský rozměr: ze zvráceného otroka se stane Sekalovým dědicem a pokračovatelem.
Promeškanou autorskou příležitostí je podle mě postava Pátera Flory. Kněžský úřad by mu nejen dovoloval, ale dokonce ukládal pojmenovat skutečné zlo a vmést farníkům do tváře jejich vinu. Místo toho se s ní konformuje a svého představitele Petra Halberstadta odsuzuje k pasivnímu obcházení a podněcování. Papež František mluvil o reduktivním chápání zla, a to se hodí k sekalovské historii velmi přiléhavě: zlo je výsledkem lidské činnosti a lidského selhávání. V chemicky čisté podobě neexistuje. Hněv Jiřího Křižana na totalitní režim a sociální zlořád všeho druhu a jeho plody a zplodiny je pochopitelný, ale omezil dramatický účin příběhu a dramatizace toto omezení nepřekonala. Úvahy o antické tragédii mohl pak nad touto inscenací vést jen ten, kdo nepochopil svébytnou antickou spravedlnost. S ní nemá syrovost a surovost Křižanovy nadsázky nic společného.
Je třeba zabít Sekala je navzdory tomu působivá inscenace. Diváky reprízy, kterou jsem navštívil, pohnula k závěrečným ovacím vestoje.
Národní divadlo Brno, Mahenova činohra – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala. Adaptace a režie Martin František, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, dramaturgie Lucie Němečková, pohybová spolupráce Jan Kruba a Pavol Seriš. Premiéra 9. října 2015 v Mahenově divadle. (Psáno z reprízy 12. října 2015.)
Komentáře k článku: Drama kolektivní viny v Mahenově činohře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
