Jean-Daniel Magnin: Reakce na mé hry jsou extrémní

Studio Saint Germain pražského klubu Rock Café uvádí původní díla současných francouzsky píšících dramatiků. A pyšní se tím, že na tři z dosavadních čtyř premiér přijeli autoři osobně. Nejnověji to byl Jean-Daniel Magnin, jehož hra Leviathan Kostrič (Leviathan Coccyx) měla v Rock Café premiéru v polovině února v režii Lucie Málkové s Aloisem Švehlíkem v titulní roli.

Říká se, že řečníkem se člověk stává, básníkem se však rodí. Jak to bylo s vámi?

Když jsem byl ještě hodně mladý a nadšený – na střední škole a posléze na Sorbonnské universitě – zajímala mě hlavně filosofie. Ale filosofem jsem vlastně být nechtěl. Hledal jsem životní koncept. Oslovoval mě tehdy především Nietzsche a jeho popírání pravdy. Fascinovalo mě to. Existuje vůbec pravda? Je poznatelná? Souběžně jsem se začal zabývat divadlem. A uvědomil jsem si, že divadlo v některých okamžicích je absolutní pravda. Existenciální pravda. Tím jsem se dostal do rozporu s Nietzschem a musel se rozhodnout. Ve dvou rozdílných filosofických konceptech jsem žít nedokázal. Zvolil jsem divadlo.

Co konkrétně to znamenalo?

Nejprve jsem se zabýval divadlem v plenéru a se svými projekty se účastnil festivalů v Nancy a Avignonu. Hráli jsme na hradbách, v polích, v parcích. Napsal jsem postupně řadu her, a některé z nich pak skutečně spatřily světlo ramp. Největším úspěchem byla Mýdlová opera, kterou uvedla Comedie Française. Později jsem vstoupil do okruhu autorů působících v pařížském divadle Theatre du Rond-Point. Už osm let jsem zde tajemníkem a společně s uměleckým šéfem, režisérem Jeanem-Michelem Ribem, uvádíme především současné hry. A zveme zajímavé scény a soubory ze zahraničí. Nedávno u nás například vystupovali bratři Formanové s Obludáriem.

Tíhnete tedy především k experimentálnímu divadlu?

To snad ani ne. Mám rád Jarryho, Becketta, Witkiewicze a Gombrowicze, tedy absurdně směrovanou dramatiku. Zajímají mě jasně dané žánry – komedie a tragédie – a zkoumám, jak se rozostřují hranice mezi nimi.

Jaký humor máte rád?

Líbí se mi, když se někdo směje a druhý vůbec neví, o co jde. Je to humor, který vyvolává pochybnosti. To, co pokládám za humorné, se někomu může zdát drsné a vůbec ne k smíchu.

Jak vznikla hra Leviathan Kostrič?

Psal jsem ji v roce 2001. Světovou premiéru měla v roce 2002 v Théâtre Blanc v kanadském Quebecu. Režíroval ji Philippe Morand a inscenace se zrodila ve spolupráci s Théâtre le Poche v Ženevě.

Co vás inspirovalo k tak politickému textu?

První záblesk přišel ve chvíli, kdy jsem byl na operaci. V nemocnici napadnou člověka různé myšlenky, a tak – i když jsem měl původně na mysli úplně jiné téma – mě paradoxně inspirovalo toto bezútěšné prostředí k analýze totalitarismu. Ležel jsem na lůžku a představoval jsem si scénu, jíž bude dominovat rakev a kolem se bude odehrávat jakýsi „veselý pohřeb“. Jeho hrdiny budou „velký guru“ a jeho poddaní. Zajímal mě vztah mezi nimi. Další inspirací byly počítačové RPG hry (role-playing games). Hlavní hrdina, který vězí ve starém světě, se v nich dostává do střetu s vlivy nového světa. Ty střety jsou drsné, dramaticky přitažlivé. Text pak vznikal na základě hereckých improvizací studentů konzervatoře, se kterými jsem v Paříži pracoval.

Co o vašich hrách soudí francouzská kritika?

Reakce diváků i kritiky jsou většinou extrémní. Buď mé texty obdivují, nebo zatracují.