Jedeme dál
Šéf Pražského komorního divadla Dušan D. Pařízek se na sklonku minulého roku vyjadřoval skepticky o dalším pokračování umělecké činnosti tohoto prestižního souboru. Nejistota ve finančním zabezpečení ho vedla k těm nejčernějším vizím, mnozí považovali jeho chmurné odhady za určitý typ taktiky. Nicméně některé projekty bylo divadlo nuceno zrušit a deficit mezi požadovanou a skutečnou výší grantu („čísla“ byla otištěna v minulé Kronice DN) svazuje souboru ruce. Je lichou útěchou konstatovat, že u nás to tak zkrátka chodí (včetně časového skluzu v poskytování prostředků k umělecké činnosti). Proč by nemělo jedno z našich nejprogresivnějších divadel očekávat pevná pravidla a seriózní přístup úřadů? Co se týče posledních tří inscenací Pražského komorního divadla, Brussigovi Hrdinové jako my byli v našem listě reflektováni esejí Ireny Douskové, k Bukowského Hostům a Urzidilovu Weissensteinovi se vracíme na následujících řádcích. Dobrou zprávou je, že nejen tři poslední projekty PKD budou moci divadelní fajnšmekři vídat i v tomto roce, změnu zaznamenal začátek představení, v „Komedii“ se hraje letos od 20.00.
Tíživý ekologický horor
Německý dramatik Oliver Bukowski (narozen 1961 v Chotěbuzi, na území bývalé NDR) získal v roce 1999 za hru Hosté Mühlheimskou cenu dramatiků. V české premiéře ji uvedlo Pražské komorní divadlo, režíroval Thomas Zielinski. Jakási miniaturní venkovská komunita se pokouší podnikat, představy manželů Kathrin (Gabriela Míčová) a Ericha (Martin Pechlát) o návštěvnosti i fungováni jimi právě otevíraného ekologického hotelu jsou víc než naivní, také řezník Wilhelm (Stanislav Majer) a bio-zemědělec Ruda (Roman Zach) se jeví spíš jako drsní snílci než praktičtí výrobci, hra s tragikomicky naléhavou atmosférou je obohacena o jejich pomalu si přiznávanou erotickou náklonnost. Do panoptika postav patří ještě farář Lutz (Jiří Černý), alkoholik i šesté přikázání přestupující ztroskotanec, bývalá dojička Jutta (Monika Krejčí) s duševně zaostalou dcerou Edith (Ivana Uhlířová), také paní Stoklosová (Dana Poláková), keramička a klavíristka, která na venkov prchla z města. Prvním návštěvníkem hotelu, který založili Kathrin a Erich a který hodlá nabízet autentickou venkovskou – tučnou – německou krmi, je záhadný pan Manfred (Martin Finger).
Na sociální aspekty Bukowského hry upozorňuje program k inscenaci, na jevišti se však odehrává spíš bizarní vztahové balábile, vycházející z ne příliš konkrétně ukotveného „živočichopisu“. Dobré herce Pražského komorního divadla máme možnost vidět ve výrazově exponovaných partech, jednotlivé výjevy jsou oddělovány poprockovými vstupy (původní kompozice Ivana Achera) s jednoduchými německými texty. Bizarnost kostýmů Terezy Beranové kulminuje ve hře všech zúčastněných na Indiány, neutěšenost nových poměrů dokresluje „omyvatelná“ stěna na horizontu (autorem výpravy je veleúspěšný designér Maxim Velčovský). Prvních deset patnáct minut působí inscenace velmi rasantně a svěže, pak však v kresbě tíživé fabule poněkud ztrácí na síle a účinnosti. Nepíšu to rád, ale přispívá k tomu také jeden problém, v Pražském komorním divadle se čas od času objevující. Autenticita hereckého projevu bývá „vykoupena“ ledabylou a zcela civilní, nejevištní, tedy sotva slyšitelnou dikcí (měl jsem velké problémy s tím, abych rozuměl tomu, co sděluje Roman Zach, přičemž jsem seděl v páté řadě). Fabule je zahušťována obojakým vztahem podnikajících manželů k jedinému návštěvníkovi hotelu Manfredovi (hrdost i podlézavost), také nabízením postižené Edith její matkou právě jemu. Dvě z devíti postav zahynou, přesto jsem mrazivou katarzi nepociťoval. Inscenace svou nepodbízivou dramaturgickou volbou nepochybně zaujme, k vrcholům tvorby špičkového pražského souboru ovšem nepatří.
Komentáře k článku: Jedeme dál
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
