Jeden den Daniila Ivanoviče
Postavit inscenaci z díla Daniila Charmse se mi zdá jako nelehký úkol. Texty ruského avantgardního spisovatele většinou dosahují délky jen několika řádek, pracuje se v nich s nonsensem a vykloubenou brutalitou. Umělecký šéf Studia Hrdinů Jan Horák se ve Stařeně, první letošní premiéře podzemní holešovické scény, pustil do statečného souboje s obtížně uchopitelným autorem. Sympatický nápad inscenovat dílo nevšedního literáta však i přes dílčí klady bohužel dojíždí na absenci dramaturgie.
Matyáš Řezníček v roli alter ega spisovatele Daniila Charmse (vlevo Ondřej Malý coby další z cholerických všeználků, s nimiž se protagonista střetl) FOTO PATRIK BORECKÝ
Horák svůj ponor do světa Daniila Charmse pojímá následovně: sleduje vlastně jeden den ruského spisovatele (Matyáš Řezníček), který řeší, co s babiznou, jež mu zemřela přímo v pokoji. Ani ne dvacetistránková Charmsova próza režisérovi a adaptátorovi vystačí na celou hodinu a půl, neboť ji futruje dalšími avantgardistovými texty a staví z nich situace, kterými Řezníčkův nešťastník, fungující jako spisovatelovo alter ego, postupně prochází. A aby toho nebylo málo, v samotném závěru se ještě zničehonic dostaví sekvence popisující závěr literátova života kdesi v kriminále. (Režimem perzekvovaný Daniil Charms skutečně zemřel na psychiatrickém oddělení leningradského vězení.)
Kladl jsem si během večera opakovaně otázku – komu je tato inscenace vlastně určena? Měl jsem unikátní možnost srovnání, neboť díky svému gymnaziálnímu učiteli Josefu Rauvolfovi, odborníkovi na literární avantgardy, mám Charmse docela načteného; ve foyer jsem se poté naopak bavil s diváky a divačkami, kteří spisovatelovo dílo příliš neznají. Vyšlo mi, že pro Charmsem nepolíbené je inscenace spojující jeho dílo a životní osudy zřejmě dosti nesrozumitelná, čemuž se nedivím. Mně zase – až na životopisný konec – chybělo „něco navíc“, co by mi osvětlilo, proč uvést právě tento titul a právě na této scéně.
Jednoznačným kladem Stařeny ve Studiu Hrdinů je však působivá scénografie Lucie Sedlákové. Při příchodu obecenstva do sálu je sice ponořena v šeru, už v tu chvíli je ovšem možné rozeznat lehce starožitný nábytek i šedou stěnu s trny proti holubům. A především nesčetné množství černých ptáků s červeně svítícíma očima, zlověstně si měřícíma nově příchozí. Intenzita rudého světla jejich zraků kolísá i během představení a nápaditě tak dotváří nepříjemnou atmosféru profízlovaného Ruska. Rozsvícení světel pak ukáže, že veškerý nábytek je potřísněn jejich trusem, který ve tmě dokonce fosforeskuje.
Jediný Matyáš Řezníček po celou dobu představení zůstává v téže roli jakéhosi Charmsova alter ega. V protikladu k divokosti avantgardistových děl působí jako nesebevědomý introvert s neurotickou gestikulací, která vyvolává dojem podivínství nebo ještě lépe řečeno divnosti, vymykající se z norem správného ruského člověka. V konfrontaci s okolím se však postupně ukazuje, že vykloubeně šílené jsou naopak postavičky, jež ho obklopují. Hašteřivé ženštiny, ale i femme fatale z fronty na chleba ztvárňuje Natálie Řehořová, cholerické všeználky zase Ondřej Malý. Zejména Malého kreace měly na premiéře úspěch, kontrast mezi nechlapáckým vzezřením a říčnou rtuťovitostí umí herec – v tom nejlepším slova smyslu – dobře prodat. Naproti tomu Řehořovou Horák tlačí místy až do nesnesitelného afektu, obzvlášť ubíjející je v tomto směru scéna, kdy se herečka plazí po zemi a zuřivými výkřiky ze sebe tlačí aforismy o ruské společnosti. V tomto konkrétním výjevu diváckému zážitku nepomohl ani přepálený light design Václava Hrušky, z jehož skoro diskotékově pestrobarevné přehlídky světel bolely oči.
Ráznější (nebo alespoň nějaká) dramaturgie by tvůrčímu týmu možná pomohla dobrat se k sevřenějšímu a divácky přístupnějšímu jevištnímu tvaru. Z Horákovy Stařeny zůstal spíše dojem slušného a scénograficky velmi zdařilého, ovšem stále pouze pokusu o adaptaci díla originálního spisovatele. Nebo se vzpírá jevišti do té míry, že to prostě lépe nejde? Nevím. Jedno mne ale každopádně potěšilo: že přímo přede mnou na premiéře neseděl nikdo menší než Josef Rauvolf.
Studio Hrdinů, Praha – Daniil Charms, Jan Horák: Stařena. Překlad Martin Hnilo, adaptace a režie Jan Horák, scéna Lucie Sedláková, kostýmy Madla Horáková Zelenková, hudba Petr Zábrodský, světelný design Václav Hruška. Premiéra 13. listopadu 2023.
Komentáře k článku: Jeden den Daniila Ivanoviče
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
