Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Jeden Killer vládne všem (No. 4)
Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale víkendový programový nášup. A že byl!
K festivalu zcela jistě patří láska a je mi velkým potěšením tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež byla vyslovena v předchozích dílech této reportážní minisérie se vítězným objektem mé vlastní divácké náklonnosti stal německý Bauhaus. Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže představovat, je na světelné roky vzdálen obvyklým výsledkům obdobných zakázek. Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z nejprůraznějších uměleckých škol všech dob i složitost časů, v nichž se důležitá součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila, do světové proslulosti postupně rostla a… v roce 1933 byla nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme vzestup i pád Výmarské republiky vnímaný nejen optikou emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky zmocnila Anna Maria Mühe. Tvůrce navíc zjevně nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě výpravného seriálu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci, jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize navíc nepřímo definuje tvůrčí pomýlenost všech Prvních republik, Já Mattoniů a podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů. Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?
…
Mé frenetické nadšení z Bauhausu ale nemůže uzmout nutný prostor ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial Killera.
Tak tedy: Vítězem hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění (Ненастье /Blackout, 2019), jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve dvou časových rovinách vyprávěný neonoir poutá nejen prvním plánem, který tvoří poměrně banální kriminální zápletka, ale především snahou o nečernobílou definici sovětského vlastenectví a z něho sílící deziluze pramenící z rozpadu impéria. Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou jednoznačně povedenější než poněkud rutinní vyšetřování přepadení bankovního auta. Plusem jsou herecké výkony, jež přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem pak pokusy o groteskní humor, jenž z kontextu trčí jak péra z psychoanalytikova gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní reprezentant blíží domácí Expozituře, která ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická předloha Zatemnění prozatím česky nevyšla. Škoda.
O odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních hrdinek kanadského seriálu Slyšíte mně? (M’entends-tu?, Kanada, 2019). Syrová teen komedie, která se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako Prušinovského a Kolečkův Most ke shánění dalších dílů motivuje především příznivce herecké autenticity a ochoty neuhýbat před aktuálními problémy. Sekce V kurzu, věnovaná letos seriálům (nejen) pro mladé, zcela naplnila svůj účel, když do svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí, ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc dobře tak!
Norské Stanici Valkyrien, jejíž reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi završil, bych se po absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji. Multižánrový mix, jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne totiž velmi zaujal svou zápletkou, méně už však prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo i herecká odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však seriálu zaručilo mou budoucí pozornost.
Stejně jako hořce vtipné exkurzi do života norských top manažerů Exit (NOR, 2019 ) a islandským Mravům Manners / (Mannasiðir, IS, 2018), jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl zúčastnit.
Brněnské orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer mají za sebou definitivní vstup na evropské kolbiště festivalových elit. Ročník 2019, který se kromě zde zevrubně pitvaného programu honosil i reprezentativní industry sekcí, přirozeně milým projevem organizátorů i promptním řešením nemnoha technických zádrhelů se stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná tradice nabírá grády. Přeju jí závratný let a na další shledávání těším se!
P. S. Porotě dík i za udělení Čestného uznání seriálu Bez vědomí, osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně nekompromisní a herecky poutavou langovskou reminiscenci M – vrah mezi námi. V případě soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt televize Mall.tv #martyisdead. Všem oceněným přeju zasloužený divácký i odborně kritický úspěch.
///
Více o festivalu Serial Killer na i-DN:
…
Komentáře k článku: Jeden Killer vládne všem (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
