Jeden neznamená sám
Znovu a znovu se musíme k něčemu vztahovat, vůči něčemu se vymezovat – o scénickou interpretaci této teze se pokouší česko-francouzská taneční performance Un/Jeden. S tanečníkem Florentem Golfierem ji připravila scénografka, animátorka a sochařka Marie Gourdainová. Poprvé ji uvedlo olomoucké Divadlo na cucky, pražskou premiéru měla ve Studiu Alta.
Původně měli tvůrci v úmyslu zkoumat geometrii kříže a kruhu. Výsledkem je cosi jako křížová cesta nevědomím, na níž se Jeden popasuje i se svými kruhy. Navzdory názvu ale vystupuje v performanci kromě tanečníka i druhá osoba.
Golfier přechází v pohybové interpretaci od opisování vnějších forem k prosazování vlastních… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Koncepce scény nezapře prostorové vidění sochařky. V neutralitě odstínů šedé vymezují sloupky konstrukce a bílá lajna po jejím čtvercovém obvodu prostor, který evokuje krychli. Nenápadný motiv modré svislé linky na pozadí se opakuje v proužku na kostýmech a akcentuje linii nebe-země. Tři bílé pásky, napnuté horizontálně ve třech výškových úrovních, rozdělují vnitřek krychle do sekcí. V takto nalinkovaném pomyslném akváriu ožívá za nervního chvění elektronického zvuku tanečník.
Gesty a zároveň i stínem svých rukou ohmatává jeho hranice a z výchozího bodu se vydává zkoumat kvadraturu krychle. Nejprve se poměřuje s její přísnou geometrií, skrývající i onen kříž. Natahuje se ve směru pomyslných přímek a bodů do stran i do výšky, převrací se hlavou dolů a naznačuje tušenou hloubku pod sebou. Vizuální efekt vychází z estetiky těla a jeho kontrastu s funkcionalisticky jednoduchou architekturou scény.
Křivky odhalené vyrýsované horní poloviny tanečníkova těla díky nasvícení ještě více vynikají. Golfier přechází v pohybové interpretaci od opisování vnějších forem k prosazování vlastních. Na to reaguje Gourdainová stylem jevištního technika – mění polohy pásek a tím i geometrii protagonistova světa, nutí ho hledat nové cesty, překračovat a přeskakovat pásky, napínat je a podlézat. Tempo se mění, Golfierovy reakce jsou stále intenzivnější a vynalézavější, byť ve svých možnostech omezené, a probíhají v delších sekvencích.
Vrcholem je narušení hranice, kdy se zmocní bytelné rohové lišty ve tvaru velké skoby a svádí s ní boj jako s živou kořistí. Snaží se jí ovládnout, pak zase obtočit a napodobit tělem její tvar, použít ji jako berlu, kružítko či most, v jeden moment i jako kompas (což naznačí opět stínohrou na podlaze), dokud nepadne vysílením. Do pohybové etudy zapojuje akrobatické prvky a vymyká se předchozímu stylu. Podobně strhující je i jeho taneční opisování kruhu piruetami s lehkostí baletního mistra – jako by měl bosonohý protagonista na nohou baletní špičky. I jednotvárné, neurčité doprovodné zvuky se v těchto momentech na chvíli mění v melodii. Čím odváženější a živější je tanečníkův projev, tím nečekanější a také důraznější reakce přichází z vnějšku. Neviditelné stěny jsou narušovány a v jednu chvíli ho Gourdainová dokonce omotá a zajme do bílé pásky jako do otěží. Vše končí osobním střetem tváří v tvář, kdy si Jeden plně uvědomí přítomnost protějšku, což prolomí hranici a osvobodí ho z omezení, které vlastně existovalo jen v jeho mysli.
Přesto, že Gourdainová v úloze neviditelného elementu působí možná až příliš civilněa některé scény performanci zbytečné protahují, jde o pozoruhodnou miniaturu s výrazným poselstvím.
Marie Gourdain: Un/Jeden. Světelný design Zuzana Režná, zvuk/hudba Tomáš Hubáček , scénografie Marie Gourdain, kostýmy Marie Gourdain, Zuzana Režná. Premiéra 6. února 2016.
Komentáře k článku: Jeden neznamená sám
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
