Jediná příhoda s PC

Koupil jsem ho za 35 pápošů i s tiskárnou (k tomu zadara) a zkoušel. To pochopit.

Přítelkyně přišla, aby mě zasvětila.

– To je Vráťo jednoduchý, to umím i já…

Dokonce jsem si založil stránku.

Do toho volala nakladatelka, že do zejtřka (tehdy!) mám napsat pohádku.

Jana vodešla. Nedotčená.

Já seděl s tím strojem. Dopil a psal. Pohádku.

Asi tak před svítáním to bylo.

Pohádku jsem EMAJLEM nakladatelce poslal.

Celej nafoukanej a hrdej jsem si šel dáchnout.

Asi tak v 9.30 mi Jana volala.

– Co je? Něco si tu zapomněla? Blbě se ptám.

– Já vím, že jsi citlivej kluk, ale že mi po nocích píšeš pohádky? Musíme se zase vidět…

Vona mi tu nechala, v tý ďáblově mašině, svoje číslo toho… A já jí tu pohádku poslal…

Pak mi volala a nadávala ta nakladatelka.

Dost složitě jsem se snažil to vysvětlit.

S Janou se vídáme tak 2x ročně. Líbáme se divoce a říkáme si takový ty jednoduchý návrhy…

Já jí totiž nevyzradil ten vomyl.

To by se pak z toho jeden vomyl.

Dyť jsem starší než její fotr, co už není.

PC mi čórla parta cigánská, když jsem odpočíval na dlažbě.

– Kde žiješ, more, ptali se…

Ukázal jsem dům na rohu. Dovedli (spíš donesli) mě až do bytu. Odpojili drahej PC a odešli.

Aspoň mě zbavili těch ďábla vejmyslů.

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)