Jedinečná paní parkuje na zahradě

Ačkoliv je Alan Bennett jednou z nejrespektovanějších postav současné britské dramatiky, do českého prostředí jeho dílo příliš neproniká. Určitou výjimku představují ostravská divadla. Komorní scéna Aréna donedávna úspěšně hrála Kafkovo brko a nedlouho po jeho derniéře přišlo Národní divadlo moravskoslezské s jiným Bennettovým titulem – Lady z karavanu.

Lady z karavanu je výrazně autobiografická hra, v níž Alan Bennett vystupuje pod vlastním jménem hned ve dvou postavách: jako účastník děje a jako autor, který děj s tvůrčím a časovým odstupem komentuje. Hlavním hrdinou je však někdo jiný – slečna Shepherdová, která se začátkem 70. let nastěhovala na zahradu Bennettova londýnského domu i se svou obytnou dodávkou. Původně krátkodobý pobyt se protáhl na patnáct let a skončil až smrtí staré paní. Tato bezdomovkyně svého druhu, obstarožní dáma se svéráznými hygienickými návyky, omšelou garderóbou a „asertivním“ vystupováním pochopitelně přitahuje pozornost příbuzných, sousedů, úřadů a novinářů. Samozvanou nájemnicí není nadšen ani sám Bennett, zdá se však, že nejrůznější půtky strpí nikoliv v předtuše budoucího autorského využití, ale spíš díky vrozené nechuti ke konfliktům a serióznímu gentlemanství. Tak se alespoň Bennett ve hře – a dodejme, že zcela uvěřitelně – prezentuje.

Ostravské Národní divadlo přizvalo k režii Petra Štindla, zkušeného a talentovaného tvůrce střední generace, jehož začátky jsou spjaty s Brnem (HaDivadlo), ale v posledních letech, kdy dává přednost kočování, nejčastěji pracuje ve Zlíně, Hradci Králové a Českých Budějovicích. Se svižným a lehce upovídaným textem si poradil výtečně. Vyhnul se Skylle potenciálního sentimentu i Charybdě figurkářské komediálnosti a spolehlivě zaplul do vod, kde jsou respekt a empatie k individuálnímu, třebaže podivínskému lidskému osudu kořeněny suchým anglickým humorem.

Specifickou formu hry, která je sice rozdělena do dvou jednání, ale fakticky jde o souvislý text bez vyznačení jednotlivých obrazů, Petr Štindl respektuje scénicky i režijně. Scéna je holá a prostorná, pouze bytelný stůl v portále naznačuje spisovatelovo zázemí a dvě stěny porostlé břečťanem v zadním plánu zahradu jeho domu. Dění je hladké a v jednotlivých scénách, které na sebe volně a bez zadrhnutí navazují, se dobře uplatní jemné režijní detaily. Třeba v okamžicích, kdy se zdá, že se madam se svým pojízdným domovem konečně hne, jsou rychle po ruce kanystr (na benzín) či láhev whisky (na oslavu). Pohotovost těch rekvizit pěkně vystihuje Bennettovu naději, byť nenaplněnou, na návrat klidných časů. Plynutí času – které je podstatné, vždyť se to táboření natáhlo na patnáct roků! – vtipně vystihují proměny kostýmů i vkusu Bennettových sousedů. Metamorfóza párku květinových dětí v zářivý disko styl vyznavačů ABBY mimoto vypovídá i o povrchním konzumu, který je ovšem mimo obzor spisovatele a jeho chráněnkyně.

Slečna Shepherdová je velkou příležitostí pro Veroniku Forejtovou. Ve vnitřním ustrojení figury věrohodně nachází neomalenou razanci a brojivé podivínství, jež jemně obrušuje tóny bezelstného pábení. Ve chvílích vzpomínek na pohnutou minulost řádové sestry a válečné zdravotnice se vyjevuje její citlivá podstata, tvořící kontrapunkt k stařeně za volantem opravdické dvanáctsettrojky na jevišti. S rolemi dvojice Alanů Bennettů se s patřičnou mírou rozpaků, energičnosti i autorského odstupu vyrovnávají František Strnad a Petr Houska. Jako pár povedených sousedů se představují k nepoznání maskovaní Pavlína Kafková a David Viktora.

Ostravská Lady z karavanu není zářivým hitem a ani, jak se zdá, nebude trhat divácké rekordy. Avšak Petr Štindl ji stvořil jako citlivý hold lidské jedinečnosti.