Jan Zahradníček, muž určený k likvidaci
Komponovaná inscenace Jediný život, uvedená v Horáckém divadle, pojednává o nejpohnutější etapě života básníka Jana Zahradníčka (1905–1960). Autorka předlohy Alžběta Michalová-Kubíčková se před časem podílela také na scénáři k brněnské inscenaci o Josefu Toufarovi Zpráva o zázraku. Nyní dramatickou kompozici soustřeďovala především na hluboký niterný vztah básníka a jeho ženy Marie zachycený ve vzájemné korespondenci, v básních napsaných ve vězení (některé jsou zhudebněny) a také ve slovech, která si oba směli povědět při krátkých a řídkých návštěvách.
Jediný život pojednává o nejpohnutějším období Jana Zahradníčka FOTO IGOR STANČÍK
Hlavní postava má tři představitele: Stanislava Gerstnera, Terezu Slámovou a Štěpána Tučka. „Rozfázování“ básníkovy osoby patrně naznačuje sféry lidské duše – veřejnou, soukromou a intimní –, které jsou vystaveny nadlidským zkouškám v extrémních podmínkách kriminálu. Nejblíže k básníkovi má Štěpán Tuček, který jej připomíná svou figurou (všichni tři jsou převázáni provazy a zakulacená záda naznačují básníkovo postižení), ale rovněž nejlépe rozehrává gesta i mimiku. A především čistě zvládá nejobtížnější místo inscenace, kdy si básník-mukl klopýtá pro dobrou zprávu, že má být záhy propuštěn z vězení, již ovšem provází sdělení o smrti obou dcer. K utrpení, útrapám se přidává nevýslovné hoře v dimenzi antické tragédie. Je škoda, že se do scénáře nevešel úryvek básně, v níž Zahradníček hovoří o smrti svých dětí a kde říká, že i on by se přidal k zástupu rouhačů, kdyby se tajemství naší existence omezovalo výlučně na náš vezdejší pobyt. Lenka Schreiberová vtiskla postavě Marie Zahradníčkové nejen vroucnost a oddanost, ale rovněž – s nenápadným půvabem – venkovanskou uměřenost. A paradoxně ji šlechtí, že v jednom, dvou místech nedokázala zadržet pohnutí v hlase.
Ve vstupní části stojí básník před soudem, později se dřevěné lavice proměňují v cely pro mukly, kde bude příběh dovyprávěn. První z dozorců (Jakub Škrdla) vězně ponižuje, vysmívá se jeho postižení i víře – a vypráví mimo jiné i pohádku prezidenta Zápotockého o Ježíškovi dospěvším v Dědu Mráze. Jeho prostřednictvím promlouvá vládnoucí moc. Druhý dozorce (František Mitáš) – podle skutečnosti – tajně pomáhá zachránit jeho básně.
Režisér Michal Skočovský se dobře vyrovnal s některými úskalími předlohy – například úvodní scéna z vězení má být podle dramatizace pojednána jako „mše pro mukly“, ale v padesátých letech přece vězňové neměli žádný nárok na uspokojování náboženských „potřeb“. Jaká by to byla převýchova? Mše probíhaly v naprostém utajení, stejně tak rozdělování svátostí. A mši si „pro sebe“ nemohl sloužit ani muž natolik zbožný jako básník, protože ji může sloužit pouze kněz. Kolektivní recitace liturgických textů ovšem v režisérově výkladu vyznívá spíše jako metafora, demonstrace vnitřně odhodlaného vzdoru. Protože herci většinou postrádají bezprostřední zkušenost s modlitbou, mají obzvláště ve vypjatých okamžicích tendence „tlačit na pilu“. Přitom i na scéně vychází modlitba nejpůsobivěji, když modlící se promlouvá klidně, jako z „oka uragánu“, v případě padesátých let z oka dějinné smršti.
Aby naše přítomnost nebyla jednou označena jako nová doba zapomnění, bylo by dobré nezůstávat v Jihlavě pouze u připomenutí odkazu Jana Zahradníčka a u obrazu padesátých let. Velkých osobností má region Vysočina na rozdávání – od Jakuba Demla po Gustava Mahlera. A pokud jde o padesátá léta, zůstává jako memento takzvaný Babický případ, který velká část populace zná jen z normalizační verze s majorem Zemanem.
Horácké divadlo Jihlava – Alžběta Michalová: Jediný život. Režie Michal Skočovský, scéna Jaroslav Čermák, kostýmy Lucie Šperlová, hudba Aid Kid & Kittchen (Ondřej Mikula a Jakub König). Premiéra 5. května 2018.
Komentáře k článku: Jan Zahradníček, muž určený k likvidaci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
