Divadelní noviny > Kritika

Jedl se vypravil do chrámu

Ačkoli Santini, nejnovější inscenace Divadelního spolku Jedl, není absolutní site-specific produkce vázaná na jediné místo, těžko si lze text sepsaný Lucií Trmíkovou představit provedený jinde než právě ve stavbách, které navrhoval Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723).

Naším záměrem je prostřednictvím divadelní intervence do prostoru stavby zmapovat Santiniho významné realizace na území Čech a Moravy. Inscenace se tak v průběhu následujících let odehraje v mnoha dalších Santiniho stavbách, stojí na začátku programu k inscenaci Santini, přičemž první taková intervence se uskutečnila počátkem letošního července v kutnohorské katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele.

Program formátu natolik subtilního, že jej strčíte i do kapsy u košile, je z valné části tvořen textem inscenace; prokládají jej pěkné černobílé fotografie Zuzany Lazarové z okamžiků, kdy tvůrci inscenace procházeli kutnohorskou katedrálou a obhlíželi příští místo svého činu. Text samotný má blíže k filosoficko-duchovně-básnické rozmluvě než k dramatickému tvaru. Promluvy tu v režii Jana Nebeského vedou Hledající – to je Santini – a Moudrost (v textu inscenace jsou pak označováni jako On a Ona). Santini je bytost lidská, chybující a pochybující; Moudrost je zde obecně laskavým duchovním průvodcem i vybízející energií.

Když Miloslav König (Hledající) a Lucie Trmíková (Moudrost) vítají příchozí diváky na samém počátku produkce v prostoru u kostelních lavic, jejich dikce zdá se napovídat, že dění příštích desítek minut bude provedeno s jemnou ironií. Elegantně upravená Trmíková – v bílé košili, šedočerných kostičkovaných kalhotách sladěných s výraznými kostičkovanými ponožkami a šedými botami na vyšším podpatku – hovoří o ingrediencích a látkách spojených s duchovními rituály. König – navlečený v béžovém overalu s šedými geometrickými tahy a s kapucí na líci světle modrou a na rubu fialovo-červenou, obutý v šedých sportovních botách – drží v ruce misku s vykuřovadlem a decentně demonstruje to, o čem Trmíková hovoří. Jde skutečně pouze o přivítání (není ani součástí textu publikovaného v programu); po pár desítkách sekund jsou diváci vybídnuti, aby postupovali do volného prostoru před kněžištěm. Tam jsou pro ně připraveny židle, jež téměř ze tří stran obklopují plochu, na níž se vzápětí odehraje valná část inscenace.

Jen co diváci usednou, je s ironií prakticky ámen. Ona nastolí koncentrovanou, meditativní atmosféru, do níž vzápětí přichází On – hlavu skrytou v kapuci, v ruce látkový trojúhelník. Položí jej na zem a odvíjí se sled promluv, více monologů než dialogů, obracejících se daleko spíše „do prostoru“, k světu jako takovému než k tomu druhému. Santini postupně onen původní trojúhelník rozkládá, až z něj vznikne velká světlá plocha s prosvítajícími barevnými geometrickými tvary. Právě na ní se odehrává ta část inscenace, v níž nastane sblížení Hledajícího s Moudrostí i souboj, v němž se Ona na pár okamžiku převtělí do Zla. „Geometrizované“ plátno je výtečný scénický prvek, látka je funkční po celou dobu inscenace, až do finále. Režisér Nebeský využívá monumentality kutnohorské katedrály, například nechá Santiniho vzdálit se publiku na několik desítek metrů a pak k němu doběhnout zpět uličkou mezi kostelními lavicemi; na konci pak Santiniho „vyšle“ na vzdálený kůr.

Promluvy figur jsou – jak je u Jedlu zvykem – prokládány hudebními partiemi, buď zpěvem doprovázeným katedrálními varhanami (Martin Dohnal, autor hudby) a trubkou Ladislava Kozderky, nebo ryze instrumentálními vstupy. Asi více než kdy jindy se tu vyjevuje pěvecká potence obou protagonistů, přičemž König se ani v chrámu neztratí, Trmíková přece jen trochu ano. Občasné extatické „nalehnutí“ Dohnala do kláves majestátního nástroje posiluje dojem nepřenositelnosti zážitku, dostaví se monumentalita chvíle.

Jedl pojímá Santiniho na způsob divadelního, či možná přesněji řečeno divadelních prostředků využívajícího rituálu, který se z valné části úspěšně pokouší přiblížit touhy, ambice, zápasy i pochyby velkého tvůrce. Úplnému přijetí v mém případě brání dvě skutečnosti. Ta jedna je nejspíš marginální. Nepochopil jsem, proč je Miloslav König vybaven sportovní obuví – že by nějaká hypersofistikovaná ironie? Ostatně i ten overálek je celý poněkud na pováženou, zejména druky na límci, jimiž se připíná kapuce, jsou vypráskané, jako od kamarádky, co také šije. Druhá skutečnost je jinačího kalibru. Na mysli mám ostentativně produchovnělý projev Lucie Trmíkové. Jakkoli mám tuto herečku dlouhodobě v divácké, potažmo umělecké oblibě, promluvy její Moudrosti na mě byly chvílemi příliš – pronášela je totiž z pozice vědoucí bytosti, která pyšně rozumí duchovnímu rozměru života a světa. Inscenaci to posouvá k deklamativnosti. Je to samozřejmě vždy subjektivně vnímaná hranice, ale já si nemohu pomoci: jakmile spatřím ostentativní duchovnost, něco se ve mně v přijímání zavírá. Možná to máte jinak. Pak tedy vzhůru do Santiniho staveb na Jedl!

Autor je editorem webu ČT art

Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková: Santini. Režie Jan Nebeský, scénář Lucie Trmíková, hudba Martin Dohnal, scéna a kostýmy Unconductive trash, hudební doprovod Martin Dohnal (varhany) a Ladislav Kozderka (trubka). Premiéra 3. července 2021 v katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, Kutná Hora. (Nejbližší reprízy 22. srpna v kapli Jména Panny Marie v Mladoticích a 1. a 2. října znovu v kutnohorské katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele.)

///

Více o inscenaci na i-DN:

Divadelní fotoblog Josefa Chuchmy (No. 6)

///

Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

…

• Autor: Josef Chuchma
• Publikováno: 27. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jedl se vypravil do chrámu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ