Jednogenerační atak na klasiku

Uhrančivost Vančurovy Markéty Lazarové oslovuje další a další divadelníky i přesto, že ke zdárnému převedení vlastně dojít nemůže. Archaizující jazyk spolupracuje na podněcování „jiné“, spíš hlubinné fantazie. Síly s magickou novelou změřili i studenti DAMU, absolventskou inscenaci nazvali autoři dramatizace Pavel Ondruch a Zdeněk Janál Markéta, dcera Lazarova. První ze jmenovaných také dynamickou, prostorově vynalézavě rozpohybovanou produkci režíruje. Výchozí text celkem úspěšně zhutňuje dějovou linii, pomáhá tomu odlehčující postava Komediantky (Marie Štípková), která proměny vztahu mezi ženou a mužem, Markétou a jejím únoscem Mikulášem, demonstruje na loutkách. Mladá herečka svůj part prezentuje pěkně po významu, ale poněkud mentorsky, což vnáší do jednogeneračně divoké jevištní skrumáže polohu poněkud bizarně rozšafnou. Představitelům hlavních i vedlejších rolí se daří se střídavým úspěchem, dívkám uškodila výtvarnice Zuzana Mazáčová (scénu přitom vyřešila zdařile), kombinující městskou i měšťanskou obuv s náznaky „středověku“ ve svrchním oděvu. Většina „kožešinových“ mladíků srší energií, nejpřesvědčivěji působí Jiří Suchý z Tábora jako vroucně rozpálený Mikuláš, pěkné momenty ve svém partu nabízejí i Klusův Lazar či Luptákův Alexandr. Nicméně všechny protagonisty, zvláště dámy, si dovedu představit jako představitele zdařilejších rolí v jevištním tvaru odehrávajícím se v současnosti. Před odvahou mladých adeptů Thálie ovšem přece jenom smekám.

DISK DAMU – V. Vančura, P. Ondruch, Z. Janál: Markéta, dcera Lazarova. Režie Pavel Ondruch, dramaturgie Zdeněk Janál, výprava Zuzana Mazáčová, hudba Vladimír Hirsch. Premiéra 15. ledna 2010.