Jednou stačilo aneb Český prezident jako mediální role
Každý návštěvník Prahy, ať už přichází z pravého vltavského břehu po kterémkoli ze staroměstských mostů, se stává tak trochu divákem: je veden nikoli k horizontálnímu čtení, tj. prohlížení města, ale k vertikálnímu vzhlížení ke „kulisové“ siluetě Hradu. A majestát této „kulisy“ byl vždy vnímán podhradím, většinou bez ohledu na realitu, jako centrum politické moci.
Rudí prezidenti přicházejí (zleva): Klement Gottwald, Gustáv Husák a Antonín Zápotocký během únorových dnů 1948. FOTO archiv
Část majestátu ulpí i na tom, kdo z tohoto místa „vládne“. Mediálním symbolem je nejen Hrad, ale i pan domácí. Ten ve své funkci může lhát, až se mu od huby práší, přesto jeho prezidentská standarta Pravda vítězí zůstává podhradím uctívána jako relikvie i nadále – a její nahrazení červenými trenýrkami se s žádnými sympatiemi publika nesetkává. Namísto dadaistického happeningu divák vyžaduje svůj vážný rituál.
Jména na Hradě se mění, podprahová úcta – bez ohledu na kvalitu pana domácího – zůstává. Jak u prezidentů demokraticky zvolených, tak paradoxně i u těch druhých. Ukázal to nedávno na ČT2 velmi záslužný pětidílný cyklus Rudí prezidenti aneb Od Gottwalda po Husáka (autor režijního konceptu Roman Vávra, jako scenáristé se střídali Miloš Doležal, Jan Sedmidubský a Luděk Navara). Cyklus postavený nikoli na hodnocení historiků, nýbrž na maximu autentického dobového materiálu, někdy takto prezentovaného poprvé. Sledovanost sice z původních více než sto padesáti tisíc u Gottwalda (Sjednotitel ve strachu) postupně klesala a zastavila se těsně pod sto tisíci u Husáka (Kněz komunismu), ale to u takto důležitých, nadčasových dokumentů není rozhodující: přimlouvám se proto, a to nejen v jubilejním roce republiky, za co nejhojnější reprízy.
Gottwaldův pohřeb v březnu 1953, bez ohledu na jeho čerstvé zločiny a pro našince nepochopitelně mizivé „charisma“, byl velkolepou inscenací. Patos vpravdě gigantický. I pohnutí na některých tvářích se zdálo být autentické. V celém tom orientálním tyátru, umocněném tragikomickým pokusem o „faraonskou“ mumifikaci génia naproti Hradu na Vítkově, sehrála opět hlavní roli samotná prezidentská funkce. Kdyby Gottwald umřel jako doživotní první tajemník strany, ač měl tento post nepoměrně větší reálnou (nikoli však mediální!) moc než prezident, emoce by byly poloviční.
Smrt žádného z Gottwaldových rudých následovníků však neměla takový „divácký ohlas“ (někteří, jako Novotný a Husák, zemřeli dokonce takřka v zapomenutí). Ale i tak: i bezprostřednímu Gottwaldovu nástupci Zápotockému v popularitě neublížily ani v přímém přenosu provalené lži kolem měnové reformy (1953), ani rok předtím jidášská, doslova krysí role, již do poslední chvíle před zatčením hrál vůči příteli Slánskému (Muž z lidu). A i jeho nástupci, stříbrošedému krasavci Novotnému (Těžkosti Antonína Novotného), ač měl i on na rukou krev z padesátých let, pomohla mediální role prezidenta k pozici nejoblíbenějšího – přesněji nejméně neoblíbeného – z komunistických aparátníků konce padesátých a šedesátých let (skvěl se pěkně zejména na známkách a v učebnách většiny škol, jimiž jsem prošel: veškerá aureola ovšem, jak názorně ukázal i dokument, opadla, jakmile promluvil). Podobnou mediální roli sehrály ostatně důstojné šediny i u „hrdiny od Buzuluku“ Ludvíka Svobody, jehož podíl na vraždě Heliodora Píky i faktická dvojí zrada československé demokracie ve prospěch Sovětů v letech 1948 i 1968 zůstávaly dlouho – a pro mnohé jsou dodnes – překryty ikonou dobrotivého staříka, odstaveného kdysi Gottwaldem a podruhé Husákem. A propos Husák: z mého pohledu nejslabší díl (už jen v názvu to zřejmě vážně míněné, nekritické převzetí vlastní role v dějinách, jíž se sám charakterizoval: Kněz komunismu). Posté jsme slyšeli jeho spravedlivě rozhořčené Nechť odpadne, čo je kolísavé, čo je oportunistické… Kde však zůstal jeho klíčový, krátce posrpnový proslov z roku 1968, jímž vědomě oklamal miliony Čechů doma i v cizině (Bol som pri tvorbe Dubčekovej politiky, alebo s ním budem stát, alebo s ním odídem – tretí cesty nie je!)? Neuplyne rok a tentýž řečník stejně ohnivě téhož Dubčeka vylučuje ze strany. V té chladné, vypočítavé, až goebbelsovské prolhanosti – nikoli v nějakém „kněžství komunismu“ – je pro mne celý Husák a jeho režim. Tahle dimenze – stejně jako podrobněji doložený Husákův podíl na slovenské „generálce na Únor 48“, kdy kriminalizací vítězů voleb sám sebe a své soudruhy protiprávně dosadil do čela země už v roce 1947 – byla v dokumentu podceněna. A přitom právě v tom je aktuální nebezpečí politika husákovského typu (nadprůměrné rétorské schopnosti ve službách lži, popřípadě ještě maskované milou česko-slovenskou výslovností – co nám to připomíná?).
Dalším výjimečným počinem druhého programu byl skvělý, protože věcný a neokázalý dokument Olgy Sommerové se stručným názvem VONS. Smyslem dokumentů není, jak se mnozí i v ČT domnívají, parazitovat na celebritóze a připomínat už viděné a slyšené, ale stavět občanům před oči i věci a osobnosti buď neznámé, nepříjemné, nebo záměrně zatlačované do společenského „nevědomí“. Takový je i příběh Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a jeho vesměs neznámých protagonistů a protagonistek, zejména v tzv. druhé vlně, kdy ti, co se starali o bezpráví na druhých, už věděli, do čeho jdou. Zejména po odvlečení šestice zakladatelů v květnu 1979, kdy v časných ranních hodinách sto příslušníků StB v podstatě přepadlo jejich byty; poté přebírají štafetu i méně známí a tím i mediálně před násilím méně „chránění“ následovníci (například překladatelka Zina Freundová, již 13. října 1981 v bytě přepadlo, násilnicky porazilo, surově zneuctilo a zbilo estébácké komando v rámci akce Asanace). Jak trapně vyznívají po zhlédnutí podobných scén dnešní seriózně se tvářící pokusy mravně rehabilitovat, tj. „znormalizovat“, normalizaci jako standardní společenské uspořádání, v němž státně řízené represe vůči skupinám obyvatel už neexistovaly a režim stál na dobrovolném, nevynuceném souhlasu. Doufám, že takový „dobrovolný souhlas“ už podruhé v životě nebudu kolem sebe zažívat: jednou stačilo.
Komentáře k článku: Jednou stačilo aneb Český prezident jako mediální role
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
