Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jen počkej, zajíci! Divadlo krutých hraček

    Clipa Theatre (Izrael) & Teatr Novogo Fronta (středovýchodní Evropa) uvedly v alternativním divadelním prostoru Roxy/NoD premiéru fyzicky zabarveného divadla hraček With Unarmed Forces (Odzbrojenými silami).

    Kaddiš za mrtvou násilnickou hračku

    Kaddiš za mrtvou násilnickou hračku (Idit Herman a Alisa Oleinik) FOTO MIROSLAV HALADA

    Program k premiéře uvádí, že došlo k tvůrčímu setkáním obou skupin po mnoha letech a je zároveň oslavou dvacátého výročí činnosti Teatru Novogo Fronta, v Praze usazené a mezinárodně působící česko-ruské skupiny fyzického divadla. Námět měl vzniknout v průběhu návštěvy T.N.F. u Clipa Theatre v Tel Avivu během vyostřeného konfliktu mezi Izraelem a Gazou v listopadu 2012, kdy se město ocitlo pod raketovým útokem.

    Vzniklý scénický tvar bych nejspíše označila za disparátní, nicméně věrohodnou zprávu o marasmu na Předním východě, z níž vyplývá, že vedle nápadných tragédií dochází v konečném důsledku vleklého válečného konfliktu také k fragmentarizaci a regresi lidských duší, osudem a dějinami do tohoto konfliktu vtažených. Tkanivo inscenace se skládá z obrazů dědičného bezdomovectví, ran božích, z postmoderních úletů, chronické neurózy, infantilních her, a někdy vystoupá až k obrazům drsného humoru, hodného Otce Ubu.

    Matrace naše vezdejší

    V syrém prostoru NoD visí a válí se spousta věcí, spíše harampádí, jako v nezabydleném bytě, který jsme připraveni v každé chvíli opustit. Podobně jako v dětských hrách zde cokoli může znamenat cokoli. Symbolickou hodnotu má matrace; je zde multifunkčním předmětem, který cestuje po celém scénickém prostoru a vedle neklidného spánku poskytuje postavám bezpečí jako zatárasa, doskočiště či improvizovaný dětský domeček; někdy jen překáží a je někam odstrčena, jindy vynáší aktéry jako vzdouvající se vlna obludného snu na temných vodách podvědomí.

    V prvním obraze je matrace vorem, na kterém se bok po boku, zároveň osamělí, drží dva životní ztroskotanci. V této vrcholné scéně rozehrávají Idit Herman (režisérka) a Dmitry Tuylpanov (oba dva jsou zakladatelské osobnosti Clipa Theatre) hyperrealistický němý výstup rodičů, kteří psychicky zcepeněli po smrti syna ve válečném konfliktu. Výstup je nejen němý, ale i pohybově minimalistický, centrální význam zde mají pohybové a mimické detaily. Těkavé pohyby ženy v černých šatech (v těch šatech je cosi latentně pohřebního, cosi decentně módního, cosi lehce chasidského) se vyčerpávají drobnými dezorientovanými tiky do všech směrů. Je to série nedokončených, zlomených pohybových a gestických intencí. Žena skrývá svůj prázdný pohled před publikem, točí se k němu shrbenými zády. Zdrženlivý je ve výraze smutku i muž; je otočen k publiku tváří a nepřítomnýma očima. Nabízí nám spoustu detailů gestických i mimických, nutkavých parazitních pohybů, v nichž čteme jako v intimním deníku, a čteme i v detailech jeho nakrabacené pleše, která se stává výmluvnou součástí deníkového rukopisu. V tělesném výrazu muže spolu zápasí hluboká nedůtklivá beznaděj s rodovou i gendrovou stoudností a výsledkem tohoto bezvýchodného zápasu je katalepse a autismus. Obě těla, mužské i ženské, nesou tak hluboká zranění, že už nenacházejí oporu ve vzájemném dotyku, spíše se odpuzují jako stejné póly dvou magnetů. Ve svém kataleptickém stavu připomínají oba performeři ready made sochy. Popsaná scéna nebude co do výrazu a stylu překonána; vlastně bude s rukopisem zbytku inscenace v poměrně velkém rozporu. Do hyperrealistické truchlohry vpadnou brutálně postmoderní hračky.

    With Unarmed Forces

    Ukřižován na matraci v přímém přenosu (Achilleas Chariskos a Alisa Oleinik) FOTO MIROSLAV HALADA

    Zmíněný zajíček

    Předmluvou k inscenaci je krátký obraz (který rychle vytěsníme a vzpomeneme si na něj znovu a rozklíčujeme ho až při závěrečné vypalovačce). V tomto obraze leží na zemi uprostřed scény malinká performerka oblečená v laciném kostýmu Zajíčka. Nad ní visí hračky. Je to mrtvý Zajíček, jak se později ukáže. Už nás ale – zatím bez našeho plného vědomí – zatahuje do esenciálního herního prožitku lidstva – prožitku násilné smrti, jak ho známe z dětským her (pif-paf!, pink! ratatatata! jseš vybitej! umři!). Krutost dětských her je bytostná, a nepotřebuje ani blízkovýchodní konflikt, aby si osvojila krásu násilí. Zajíček se brzy vrátí ve velkém stylu – jen počkej, publikum!

    Tkanivo inscenace se skládá z obrazů dědičného bezdomovectví, ran božích, z postmoderních úletů, chronické neurózy, infantilních her, a někdy vystoupá až k obrazům drsného humoru, hodného Otce Ubu.

    Jako deus ex machina spadne z nebe na matraci mezi pozůstalé muže a ženu, mladý muž v bílé kombinéze. Odrostlé vlasy, zdivočelý pohled a anarchická rozpínavost přeladí představení na jiné tempo. Velký, hezký, dobře živený, infantilní.(Je to představa zešílevších rodičů?) Bere věci energicky do rukou, mrští těžkým předmětem přes jeviště. Ohlušující rána do velkých kovových dveří v pozadí, dveře se rozletí a jimi vstupuje svět pokleslých představ, svět komiksů, svět postmoderní vizuality. Syrové prostředí NoDu se prokombinuje s cyklámenově růžovým osvětlením infantilní imaginace. Chudoba prostředí se smísí s kýčem, který bere chudobě a neštěstí jejich tragickou velikost. V doznívajícím rámusu otevírajících se dveří uskuteční impozantní entrée performerka dětského vzrůstu v růžovém skafandru, vypadá jako jedna z oněch populárních nevkusně roztomilých hraček, aby provedla magorskou taneční kaskádu držkopádů.

    Pády

    Motiv destrukce je přirozenou součástí, vlastně cílem dětských her (…u-dě-la-lo bác!, bez klobouku bos, natloukl si nos…). Lidé válkou zranění, jak je předvádějí Clipa & T.N.F., propadají infantilním hrám, v nichž jakékoli harampádí může sloužit jako dětská zbraň. Nenasytně vymýšlejí nové a nové herní strategie, stále infantilnější, stále absurdnější. Kruté hry vyvrcholí scénou, kdy tři performeři v rychlém rytmu po sobě „střílejí“, načež hned bez přechodu si všichni přikryjí hlavy – třeba obráceným lavorem, čímkoli, co je po ruce, a s výskokem sebou plácnou na zem. Má to nekauzální bezprostřednost dětské hry, ve své repetitivnosti a třeštícím rytmu se to stává gagem, a zároveň se tu nějak zrcadlí běžné know-how lidí, vystavených vezdejšímu ohrožení.

    Červenou nit smrtelného pádu si tvůrci With Unarmed Forces vzali ze svého ruského vybavení; našli ho v jednom z trápivých popěvků, které zná každé ruské dítě, tom o zajíčkovi: Raz, dva, tri, četyrje, pjať (Jedna, dvě tři, čtyři, pět) / Vyšel zajčik poguljať (Zajíček chce vidět svět) / Vdrug ochotnik vybegajet (Vtom myslivec zvedne pušku) / Prjamo v zajčika streljajet (Zajíčka si vzal na mušku) / Pif-paf, ojojoj! (Pif-paf, jauvajs, bác!) / Umirajet zajčik moj (Mrtvý zajda se rozplác). Motiv Zajíčka vyvrcholil v závěrečné vypalovačce, kdy malinká performerka v zaječím kostýmu s nestoudností cheerleaders prodává závěrečný verš popěvku: Umirajet zajčik moj! Zcela zpita jeho destruktivností ho do nekonečna agresivně opakuje, vykřikuje, unavuje, provokuje.

    Clipa Theatre & T.N.F. – bezdomovci & nomádi

    Clipa Theatre založili před osmnácti lety zmínění Idit Herman (narozená v Tel Avivu), bývalá tanečnice světoznámého tanečního souboru Batsheva Dance Company, a Dmitry Tuylpanov (narozený v tehdejším Leningradě), bývalý člen skupiny Děrevo. Jako typičtí příslušnici migrující generace nezávislého divadla se setkali v Amsterdamu. Svůj styl střídavě označují za vizuální, nonverbální, pohybové či fyzické divadlo, také za divadlo objektů, a někdy přesahují až k novocirkusové image. Mají širší výrazový rejstřík, než předvedli v aktuální inscenaci. Kdybychom hledali nějaké obdoby tvůrčího typu Clipa Theatre v našem evropském okolí, pak bychom blízkou poetiku našli například ve velkoplošné tvorbě polského Teatru Osmego Dnia, maďarské skupiny Artus Stúdió či u amsterdamských Dogtroep (skončili 2011). Ostatně Izrael je středovýchodní Evropa přenesená zlým kouzelníkem na Přední východ.

    Teatr Novogo Fronta, jakkoli nomádský, je přítomný na naší scéně už dvacet let. Byl založen Irinou Andreevou z Ruska a Alešem Janákem z Čech. Itinerář T.N.F. je převážně zahraniční. Na naší domácí scéně jsme ho naposledy s obdivem zaznamenali jako tvůrce vysoce zajímavého projektu Manson (ve spolupráci s taneční skupinou DOT504 a choreografkou Lenkou Vagnerovou). „Zajíček“ měla být role pro Irinu Andreevu, zranila se, rozmazávám si slzy.

    Labyrinty významů

    Společná inscenace nese otisky traumat izraelských i evropských. Performeři obou skupin hledali společně kořeny lidské nenávisti. Tančíme do hloubi lidské nesnášenlivosti a nenávisti, říká jejich prohlášení. Kořeny však ve skutečnosti nenašli, našli spíše truchlivé plody nenávisti, jimiž je upadnutí do infantilní regrese. Inscenace má své silné momenty, ale jiné scény jsou zase pouhými volnými radikály, které vlastně nijak nezahušťují hlavní motivickou strukturu, zůstávají izolovanými špílci – jako scéna s animovaným chlípným kožichem. Ústřední scéna propuknuvšího dětského herního násilí v labyrintu rozmotávaných, zamotávaných a křížených provázků, mezi otřískanými každodenními předměty, z nich každý je hračkou/smrtící zbraní, ztrácí účinnost svou libovolností. Jsou tu i meze porozumění, divák se ztrácí v nepřehledném labyrintu významů, labyrintů aluzí. Kdo má vlastně šanci porozumět této inscenaci? Žid? Rus? Středoevropan? Čtenář komiksů? Čtenář Respektu? Nějaká kombinace z tohoto výběru? Nestačí být informován o Zajíčkovi, musel jste si ho v dětství protrpět, aby pro vás v této inscenaci zvýznamněl. Musíte nejenom znát kulturní kontexty, ale mít prožity kulturně-emocionální kontexty. Ani v migračním světě tato jemná dorozumívací chemie neztrácí platnost a nelze ji přehlížet.

    Lhala bych také, kdybych si nevšimla, že inscenace postrádala do značné míry konzistenci, proporce a logiku tvaru. Jsem si vědoma, že v poetice typu nezávislého divadla, jaký představují Clipa Theatre i T.N.F., nemusí být tyto skladebné ohledy prioritou. Ale nějak to stejně vadí.

    Clipa Theatre (Izrael) & Teatr Novogo Fronta: With Unarmed Forces. Režie Idit Herman. Česká premiéra 28. dubna 2013, Roxy/NoD. Izraelská premiéra srpen 2013, Clipa Centre for Contemporary Art, Tel Aviv. (Psáno z první reprízy 29. dubna 2013.)


    Komentáře k článku: Jen počkej, zajíci! Divadlo krutých hraček

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,