Jen tak cestou z divadla… (No. 1)
V nedávné době jsem navštívila několik festivalů – Akcent, Pražský divadelní festival německého jazyka a …příští vlna/next wave… – a napadla mě taková myšlenka: Ve všech náhodně vybraných inscenacích jsem objevila společného jmenovatele: kombinaci osobní výpovědi a uměleckého ztvárnění.
V představení Naslouchání příběhům mé třetí babičky v inscenaci čínského Living Dance studia režisérka, choreografka a tanečnice, paní Wen Hui vedle sebe postavila autentické vyprávění staré ženy z dob kolektivizace a neobyčejnou fantazijní pohybovou výpověd těla. Na jeviště dokonce přivedla svou matku – tedy část sebe. Jemný dotyk konkrétna, ve kterém odkryla svou nahotu a přesto výmluvný syrový detail, který byl stavěn do kontrastu s fantasijním ztvárněním. Ve spojení s videoprojekcí a choreografickým a tanečním uměním paní Wen Hui geniální spojení.
Pak Vzpomínky 2 – Hladomor, také čínského Living Dance studia – mladí tanečníci s minireflektory pronikají do divadelního prostoru, osvětlují tmavá zákoutí a mnohdy i intimní partie sedících divákú, hledají ztracenou část své vlastní intimity, kontinuity.
Před časem odjeli do svých rodných vesnic a ptali se lidí, kteří v letech 1958-1961 přežili hladomor, na jejich osobní vzpomínky. Zaznamenávají na kameru jejich útržkovité výpovědi o krutosti tehdejšího (pře)žití. Jednoduše a prostě jsou popisovány situace, ve kterých si radši ani nechceme připustit nějaké pocity. Existenciální bytí – konzumace kůry stromů, konzumace uvařených střev, uvařených provazů… a… smrt. Mladá tanečnice, která se po střetu s rodinou dostává do vlastního konfliktu, mě oslovila asi nejvíc. V Číně se lidé řídí heslem: Dívej se dopředu – o minulosti nemluv, ta je tabu. Já vím, znám to sama. Nerada se vracím do minulosti. Je pravda, že totalitní společnost vždy zcela zákonitě převorá všechno, včetně nás samých, a hledání identity je vlastně průvodním jevem posttotalitních zemí.
Z těchto dvou představení a jejich inscenačních postupů jsem překlikla na „festival německého jazyka“. Na Nové scéně jsem se zúčastnila projektu Všechen sex mého života a myslím, že v tomto případě se záměr přivést na scénu konkrétního jedince, v protikladu s uměleckou nadsázkou, projevil zcela explicitně. Šest jedinců, starších 65-ti let – tři ženy a tři muži, tři Češi a tři Němci, kteří našli odvahu se vyzpovídat před veřejností, mluvilo o svých nejintimnějších životních zážitcích.
Obávala jsem se toho večera a s napětím jsem čekala, jak to dopadne. Vzala jsem do divadla i svou dceru a neopomněla jsem se jí dvakrát zeptat, jestli chce opravdu jít. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla divadlo z velké části plné mladých lidí!
Výpovědi byly upraveny. Z přípravných materiálů byly vybrány podstatné situace a… stal se zázrak! Byl vytvořen text, ve kterém se vše sdělovalo velmi přesně, a v umělecké zkratce. Mladí lidé si mohli ověřit svá možná tápání či ostýchavost na konkrétních lidech, kteří vypovídaljí o svých „střevech“, a mohli se přesvědčit o tom, že 10 – 20 let neuspokojivého života ještě neznamená konec. Ani definitivní prohru. Život je na dlouhé lokte! Inscenátorům se povedlo předestřít tak ožehavou skutečnost, zralý sex, jak se oněm veřejně nemluví. A s humorem a poučením. A publikum fandilo!
Možná bych toto inscenování viděla radši v trochu menším prostoru, kde by se více podtrhla autenticita a reportážnost. Raději bych zdůraznila intimní výpověď a nechala vyznít syrovost faktů. Někdy bídu – někdy prosté sdělení. A skončila bych spíše zprávou o momentálním stavu – bez té show na konci s přidáním roku 2031. Nemíním tím, že je špatné se smát, naopak! Ale vyznění bych nechala spíše na konkrétním stavu věci, na momentální autenticitě a syrovosti dané vteřiny.
V duchu svého myšlenkového proudu jsem se vrátila k inscenaci Spitfire Company – Antiwords, kterou jsem viděla na festivalu …příští vlna/next wave… Ano, už v tom názvu je obsažen záměr! -anti-words. Nehraje se Havlova Audience, ale důraz je na privátním postoji jednotlivce – v tomto případě performerek, které nám předvedly samy na sobě děsivou občanskou rezignovanost, do které jsme se propadli. Zcela konkrétně, fyzicky, nám předvedly, jak je příjemné se jen tak zpít a nechat ty podstatné události a činy proklouznout. Rezignovaly na svou úžasnou pohybovou kreativnost, jak ji u nich známe, a zpíjely se! Jak je to milé – schlastanost, pasivita, neangažovanost… Tak utíkají občanské postoje do opilé spokojenosti zapomnění, až je nám špatně. Šly až za divadlo. Před formou upřednostnily názor.
A tak jsem si uvědomila, že společným znakem těchto inscenací by mohlo být motto jako by nám divadelní iluze, ať už má jakoukoli formu, nestačila.
Když jsem si posléze v programu festivalu Akcent Divadla Archa přečetla, že proslulý maďarský režisér Arpád Schilling se už před čtyřmi lety vyznal z toho, že jej tradiční „akademické“ divadlo přestalo zajímat, uvědomila si, že mám po pointě. Ale ujistilo mě to o dalších souvislostech. Podobná tendence je vidět v mnoha zemích a v mnoha divadelních i jiných uměleckých oborech. Je to zřejmě naše současné směřování. Propojení syrového, autentického detailu s vysoce uměleckým ztvárněním – dvě hrany, které o sebe dřou! A tyto kontrapunkty vytvářejí ten ojedinělý zážitek!
///
– herečka, zpěvačka a autorka reflexivní knihy Divný kořeny.
Po absolvování JAMU (1967) – obor herectví, prošla mnohými divadly – Karlovy Vary , Kladno, Praha Maringotka – ( Antigona, Elektra, Dum Doni Bernardy/Adéla, Letní hosté/Karélie a mnoho, mnoho dalších). Od roku 1986 působí na volné noze. Spolupracovala se skupinou Volné spojení režisérů, kde ji zastihl rok 1989 v tehdy úspěšném představeni Ó, velký Buddho, pomoz jim! Hostuje v řadě divadel a participuje na mnohých divadelních (Modche a Rezi, Tajbele, Jídelna), filmových a televizních projektech.
Několik let spolupracovala s angloamerickými divadelními skupinami v Praze, mimo jiné v představeni Enola k výročí ukončení 2. sv. války nebo v původní hře Marka Cornera Just another blasted love song. Hrála v amerických muzikálech Jeptišky I (Nunsense, D. Goggin) a Jeptišky II, spolupracuje s Divadlem v Dlouhé. V nakladatelství TORST vydala knihu Divný kořeny a dlouhodobě se věnuje zpěvu tradičních židovských písní.
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla… (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)