Jen tak cestou z divadla (No. 10)
Přišla jsem na představení Vojna, hrané na počest 110. výročí narození Emila Františka Buriana. Slavnostní atmosféra, mnoho známých a slavných a Vojna! Moc jsem se těšila. V paměti se mi začala vynořovat minulost s jakýmsi nedefinovatelným pocitem slasti v zadní časti mozku. Kdysi jsem v ní hrála.
E. F. Burian. FOTO archiv
Do Divadla Maringotka jsem nastoupila, až když už byla hra na repertoáru. Roli jsem dostala na rychlý záskok, už ani nevím za koho – a nemohu nic říci o jejím nastudování, ale pocity, které ve mně vyvolávala hudba ve mně žily stále, podvědomě jsem si je uchovávala v duši.
Málokdy se mi stává, že si pamatuji texty ze svých starších sebevýznamějších rolí, vlastně nikdy. Neumím bavit kamarády na večírcích a pronášet monology ze svých představení. Tentokrát, na představení Burianovy Vojny, která byla inscenována týmen Jarka Šiktancová-režie, Martin Pacek-choreografie, jsem se přesvědčila o opaku.
Jakmile zazněly první takty, začaly se mi vybavovat i intonace a dokonce i texty. FOTO archiv souboru
Jakmile zazněly první takty, začaly se mi vybavovat i intonace a dokonce i texty. Jsou to sice lidové říkanky, mohla bych je znát, ale v mém případě je to absurdní. Ze svého dětství si pamatuji pouze dvě písně Chovejte mě má matyčko jako míšenské jablíčko a Vyletěl sokol bielý pták. Dokonce i pro své holky jsem v jejich dětství musela vymýštet novotvary, protože jsem žádné původní říkánky neznala.
Nádherná Burianova hudba a síla výpovědi mě dostala! V duchu, a často i nahlas, jsem si šeptala slova, někdy i intonaci. Začala jsem i zpívat! Musela jsem se krotit, aby mě vedle sedící diváci neokřikli. Byl to silný emotivní zážitek a ta atmosféra se přenesla do celého mého těla. Mohla jsem „hrát“ s nimi.
Potvrdilo se, že Burianova hudba je všeplatná! FOTO archiv souboru
Potvrdilo se, že Burianova hudba je všeplatná! Dík samozřejmě platí týmu – Zdeněk Dočekal, Dušan Navařík a Matěj Kroupa (hudební aranžmá a nastudování), kteří se podíleli na úpravě původního dvanáctičlenného dechového orchestru do sedmičlenného komorního souboru. Dělali to s velkou pokorou, a jak jsem si přečetla v knížce vydané k premieře na DAMU, došli k tomuto řešení po zralé úvaze. Cituji: Posledním nárokem, z něhož jsme záhy slevili, byl náš prvotní záměr výrazněji zasáhnout do formální stavby díla. … V případě ‚Vojny‘ platí víc než dvojnásob, že každý neautorský zásah do původní stavby díla by mohl celou inscenaci zcela zničit.
Spojení režisérky Jarky Šiktancové s choreografem Martinem Packem se ukázalo velmi tvůrčí. Vytváření vztahových příběhů mezi jednotlivýmí figurami, umocněné výbornou choreografií, diváky oslnilo. Jenom škoda, že některé mluvené party nebyly úplně srozumitelné. A voice-band, ten základní stavební kámen této hry, je voice-band, ten se nedá ošidit. Ale viděla jsem představení, které se nehrálo na domovské scéně (normálně se hraje v Disku) a jiný prostor mohl výsledek ovlivnit.
Vojna na mě v podání studentů DAMU velmi zapůsobila. FOTO archiv souboru
Vojna na mě v podání studentů DAMU velmi zapůsobila. Vrátila mě zpátky do let, kdy jsem ji hrála, a tak jsem dokonce zašla do knihovny DAMU, kde existuje záznam inscenace Vojny z Divadla Maringotka v režii Zuzany Kočové, zaznamenané pro Čt v roce 1971.
Překvapilo mě jak precizně herci mluvili, jak dokonale v jejich podání vyznívaly verše. Výpověď se soustředila spíše na detail, vše bylo v tomto provedení jednodušší, ale záznam vyvolával silný emocionální dojem. Já byla na inscenaci samozřejmě zainteresovaná, a tak jsem měla smíšené pocity. Byl to trochu zmatek. Do mozku mi vstupovaly podprahové vjemy – negativni i pozitivní. Viděla jsem se „živá“ z doby před třiačtyřiceti lety! To byl dost zvláštní zážitek.
E. F. Burian: Vojna – lidová hra se zpěvy a tanci na text lidové poesie sebrané K. J. Erbenem (Orbis 1955). Repro archiv
V Divadle Maringotka jsem pak hrála mnoho krásných rolí. Mezi jinými Noc vrahů José Triany, Pan Leonida proti reakci Iona Luca Caraggialeho v arénovitém prostoru a mnoho jiných. Vzpomínám na tu dobu s nostalgií. Ředitelka Maringotky Zuzana Kočová byla velmi houževnatá žena. Obdivovala jsem její zarputilost, s jakou šla neúnavně za svou vizí. Za velmi složitých podmínek dokázala vyboxovat divadlo, stále ho přestěhovávat, znovu a znovu hledat nové prostory, které jsme my, herci, ochotně upravovali. Celé noci jsme házeli na holé osekané zdi – „špric, jádro, štuk“ – abychom oživili sklepní místnosti právě nově získaných objektů. Připadali jsme si, že stojíme u zrodu něčeho nového, nové éry. Bohužel to skončilo podle vzoru – a pak přišel hajný a vyhnal nás všetkých!
Nakonec přišel ‚exekutor‘ a zrušil nás navždy. Nejen nás!
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
