Jen tak cestou z divadla (No. 11)
Zase jsem byla na Zábradlí. Vypadá to, že v mém srdci zastoupí skončenou Komedii – zřejmě to nebude Studio Hrdinů.
Inklinovala jsem, hlavně srdcem, k tomuto jistému pokračování Komedie, ale Sněhurka, Krev Wälsungů nebo Mileniny recepty jsou pro mě spíše takové intelektuálštiny, snahy o ozvláštnění a touhy po výjimečnosti než snahy po vyjádření uměleckého názoru. Alespoň ne v tuto chvíli. A přitom v těch inscenacích hrají výborní herci! Ale mě minuly, nedotkly se mě. S výjimkou Opričníka Karla Dobrého. Ten byl naprosto geniální!
Na Zábradlí jsem viděla Cizince.
Vlastně se mi to líbilo, jenom postrádám ten poslední doťuk, proč zrovna teď a takhle. I výtvarno mi korespondovalo. Úžasná nostalgická atmosféra slunných mladistvých existenciálních odpolední, jako bych tam chodila s nimi, jako bych do toho prostředí vrostla. Ale chyběl mi důraz na přesnou, konkrétní myšlenku, která je pro vyznění v TUTO chvíli důležitá. Proč takhle dnes. Ještě se podívat z trochu jiného úhlu, pootočit tím mnohohranem, zaostřit a vypálit přesně mířenou střelou!
A taky jsem koukala na Velvet Havel!
IRONIE GROTESKA VÁŽNO! – v noci jsem si zapsala takovou smršť emocí, kterou teď předkládám.
Nádherné vzpomínání!
Těžké pěvecké party.
Vztahové zkratky.
Fantazie, imaginace i reálno.
Reflexe pocitů a faktů.
Střih – zkratka – Sranda i vážnost
BRUM, BRUM – cha cha – ano, bručím si tu v lochu.
Vychloubání, pýcha i odříkání.
Důslednost, pracovitost a nápaditost.
Kloubení hudby, zpěvu, pohybu, gest, situačních střihů, nápadů! Výborné kostýmy – vystihující duši i situaci – kostýmy charakterotvorné, které podtrhují zkratku, ironii, grotesku, která pálí do černého.
A já se dívám pouťovým kaleidoskopem na velmi lidské stránky hlavních aktérů, na dané směšnosti, malosti, jemnosti, chyby a přijímám je s úsměvem, shovívavostí a hlasitým smíchem – řevem!
V těch lámavých obrázcích, v těch kubisticky krájených ploškách se skrývají celé romány! Celé dějiny, velkolepé události i obyčejné historky, ve kterých hrají jedinci v důležitých okamžicích historie. A ty plošky jsou velice různorodé, odlišně znějí! Představují se v kontrastních tónech, zdánlivě protipólně, a nakonec se poskládají do uceleného obrazu jednotlivých charakterů, které nám něco vzdáleně připomínají…
Úžasně ty destičky poskládal Míla König! Všechny víří, zdánlivě protipólně, v jednom chuchvalci ve velkém kotli, utrhují se na sebe, usvědčují se ve vysokých vibrátech, sočí na sebe, nadávají si, utěšují se, podporují, přesvědčují …
Ale nakonec vznikne takový postmoderní kubistický obraz v novém hávu. V hávu 21. století!
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)