Jen tak cestou z divadla (No. 15)
Sedla jsem si do šesté řady a čekala. Byla jsem v divadle, kam chodím ráda, v mém napjatém těle se tlačily do prvních řad ty nejzvědavější buňky připravené vnímat nové významy, nové postupy, nové zážitky. Boris Pasternak: Doktor Živago, režie Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí, Praha. 22. května 2015.
Titulní roli Dr. Živaga ztvárňuje Stanislav Majer. FOTO archiv DNz
Zahltila mě efektní hra se světlem. Přede mnou se odvíjely mizanscény zdůrazňující karikující detail. V dokonalé scéně Marka Cpina se třpytila oslnivá zrcadla, v jejichž plochách se do kaleidoskopických obrázků tříštily situace i postavy a umocňovala změť vjemů.
Zlomky postav vzájemně nesouvisejících, cáry lidí, útržky myšlení, kousky svědomí, úlomky zapomenutých vědomí. FOTO KIVA
Šlo to mimo mě. Nedotýkalo se mě to. Viděla jsem nekontinuálně se předvádějící hrdiny, slepence, jejichž díly nepatřily k sobě. Nepropojovaly se do jedné duše a jednoho těla. Zlomky postav vzájemně nesouvisejících, cáry lidí, útržky myšlení, kousky svědomí, úlomky zapomenutých vědomí.
Hrát v tolika ploškách předpokládá být schopen rozložit se na prvočinitele v pocitech i v těle… …a být schopen to zase spojit. Představit postavu s odstupem, ironií, v různých úhlech. Dostat do toho sebe, úlohu i karikaturu.
Mělo by se to hrát podle Renčína. V ordinaci stojí mladý muž, stažené kalhoty, nahý zadek a říká Podívejte doktore a takhle rozpolcenej jsem i vnitřně!
Ty vícehrany by nakonec měly ukázat konkrétní osobu (Anežka Kubátová). FOTO KIVA
Není to pouze splňování režisérských úkolů, režijní koncepce, metody. Není to jen prosté kladení plošek vedle sebe. Nejsou to jen postoje, ale také těsné spojení s ostatními znaky, s ostatními pocity, s vědomím všech vnitřních pohnutek. Ty vícehrany by nakonec měly ukázat konkrétní osobu.
Měla by to být dokonalá souhra vnitřního rozpoložení – tápajícího rozpoložení v osudových okamžicích (Jana Plodková a Stanislav Majer). FOTO KIVA
Parodie ano, ale propojená pupeční šňůrou s embryem, s tím základním genetickým vybavením. A s epickým vyprávěním – s příběhem, který vyprávíme jen tak.
Nejsou to jen obrázky vzájemě nesouvisející. Měla by to být dokonalá souhra vnitřního rozpoložení – tápajícího rozpoložení v osudových okamžicích, ve vyvrácené době, pod tlakem, pod tíhou okolností, které neumíme, ale ani nemůžeme, vzhledem ke svému vnitřnímu uspořádání, řešit jinak.
Obávám se, že Živago se vytratil a osudový jedinec také (Stanislav Majer). FOTO KIVA
Obávám se, že Živago se vytratil a osudový jedinec také.
Je to nové, je to jiné, bavíme se… ale zajíc z pytle utek’.
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 15)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
