Jen tak cestou z divadla (No. 20)
Imerzivní, site-specific, nezávislé, alternativní … Divadlo!
Viděla jsem v poslední době dvě produkce alternativního divadla – Oresteiu režiséra I. K. Kubáka a Pomezí režisérského týmu L. Brychty a Š. Tretiaga. Na obě jsem se velmi těšila. Na konci obou jsem ovšem cítila jistý smutek. Zatímco u Oresteie se nedostavily emoce, v případě Pomezí vlastně nevím proč.
Erínye na stěně opuštěného domu na Štvanici FOTO MARTIN ŠPELDA
Oresteia měla jasný dramaturgický záměr, který se zasekl do jádra dnešních problémů a doufám, že bylo osloveno dnešní nelhostejné publikum. Přesto se mi reflexe nepíše lehce. Tato do jisté míry ‘site-specific’ inscenace (hraje se v místech bývalých objektů a činného prostoru) zůstala totiž na poloviční cestě.
V případě Pomezí, projektu z řady imerzivního divadla, jsem viděla úžasné vizuální pojetí, domyšlené do nejmenších detailů, ale vyznění jsem nenašla. Odehrávalo se ve vybydleném činžáku na Florenci – ve třech podlažích, s mnoha zákoutími. Za každými dveřmi, závěsem, štěrbinou se dal poodhalit další prostor s naprosto detailními reáliemi. Běhala jsem s ostatními z prostoru do prostoru, jsouc si vědoma toho, že výsledek bude jenom moje osobní volba, neúnavně jsem pobíhala a těšila se, že rozkryji další záludnosti příběhu, který svou volbou upletu.
V Pomezí nežijí jen lidé… FOTO ANETA VAŠATOVÁ
Snad by – u inscenace tohoto typu – bylo dobré popostrčení, náznak, chtělo by to průvodce /geniální to bylo u Golema/ – třeba vesnického blázna nebo chraplavé nezřetelné hlásání místního rozhlasu, který nás nenápadně seznámí s tím, co jsme nestihli a co se kdesi jinde děje. Chtělo by to silnější příběh. Člověk jde za křikem, ale dojde do prázdného prostoru. Je tam mnoho prostojů, vlastně se předstírá, že se stále někde něco děje, ale velmi často člověk narazí na slepá místa. A také by to chtělo zdůvodnit proč! Odkrývání zaniklého městečka mi nestačí, chtělo by to konec, katarzi, nebo jen jasné rozuzlení!
Člověk jde za křikem, ale nic zajímavého se nestalo FOTO ANETA VAŠATOVÁ
A o to se, myslím, Oresteia snažila. Byla to výborná volba inscenovat tuto trilogii v našem století zmítaném občanskými válkami, mocenskými boji, teroristickými útoky, uprchlickými vlnami – zrovna v těchto dnech, kdy jsme stále konfrontováni se svým svědomím, řešíme vnitřní konflikty, snažíme se najít odpovědi a pevnou půdu pod nohama.
Antika je zásadní. Je přesná, tne, řeší konflikty lidských duší. Jejím prostřednictvím, skrze antické hrdiny, můžeme vidět i dnešní politiky – Putina, Orbána, Obamu, Merklovou, Zemana – v nejniternějších detailech. Jsou z masa a kostí a všichni se také rozhodují z osobních pohnutek; využívají své jízlivosti, své ambicióznosti i své ukřivděnosti – a to je na tom to nejšílenější.
Byl to dobrý nápad využít prostor Štvanice a umístit dění do plenéru. Ano, velké prostory antice sluší! Obdivuji dramatické příchody, ať už je to ‘maratonský běh’ či z dáli se vynořující příjezd limuzíny nebo furiantský příjezd jeepu. I umístění Erínyí v dunách je působivé. Ale přesto – zůstalo u vnějškovosti. Schází mi kontinuální napětí a přesnost. Udržet scény v nepřetržitém napětí je v tomto velkém prostoru těžké, voice band se nedaří synchronizovat. Velmi se mi líbil nápad se starci. Pohybují se hlavně mezi ‘lidem’, vlastně mezi naším svědomím, ale možná s mikroporty by jejich výkon nebyl tak nerovnoměrný, místy útržkovitý.
Je tu mnoho podnětného, scéna, kostýmy, hudba a mnoho dobrých hereckých výkonů. Ne sice tak uvědomělých jako mimořádný výkon Lucie Trmíkové, zkušené herečky, která sama o sobě ví, co má dělat. Ale každý nese svůj díl, někdo lépe někdo hůře.
Matěj Anděl jako Orestés v hrobce FOTO MARTIN ŠPELDA
Jenom Orestés (Matěj Anděl) mému cítění nevyhovuje. Druhá část, a částečně i třetí, pro mě ztrácí vývoj i význam. Pro mne Orestés není ustrašený mladíček, ale velký antický hrdina, osobnost pronásledovaná svým osudem. Je to moderní soudobý hrdina, který vraždí v pravdivém hněvu, v pravdivém přesvědčení a posléze je pronásledován rozvášněnými Erínyemi, chcete-li svými výčitkami.
Třetí díl této trilogie je pro tvůrce vždy úskalím. V mém pojetí představovali bozi spíše PŘÁNÍ. V americkém jeepu přijede “Deus ex-machina” a všechno vyřeší, všichni se dohodneme, usmíříme, nebudou války! Na divadle si to můžeme splnit.
Ale bohužel poukázat prostřednictvím dávných antických hrdinů na jaderné zlo v nás samých se nepodařilo. A jejich poselství se do našich duší nepřeneslo.
Stejně ale věřím, že inscenovat tuto trilogii dnes je správný počin a přeji inscenátorům Marii Novákové a Ivo Kristianovi Kubákovi hodně štěstí v dalších produkcích!
A přeji hodně dalších úspěšných počinů i tvůrčímu týmu Pomezí – Lukášovi Brychtovi, Štěpánovi Tretiagovi, Kateřině Součkové a scénografickému týmu: Tereze Gsöllhoferové, Evě Justichové a Natálii Rajnišové.
Jsem si jista, že oba týmy nám brzy nabídnou nové inspirativní pohledy.
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 20)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
