Jen tak cestou z divadla (No. 22)
Film Rodinné štěstí maďarského režiséra Szabolcse Hajdu začíná velmi dlouhou sekvencí šíleného řevu malého chlapce. Dvacetiminutové běsnění, nevyjímaje mlácení do všeho, co je nablízku, zcela překonává hranice snesitelnosti. Vzniklá spoušť je přímo úměrná existenciální bezútěšnosti.
Dusná atmosféra a vzájemná podrážděnost, která se stupňuje nenadálým příchodem rodiny sestry, stupňují napětí v rodině. Neúspěšný pár vracející se v nočních hodinách z nepovedeného pokusu o usazení se v Irsku je na pokraji svých sil. Po první třetině jsem si říkala, jak tohle skončí?! Scény se zde střídají jako v životě, na přetřes přicházejí vzájemná selhání ublíženosti ústrky závisti – krádež úzkost rozvod odcizení – a to vše na tak malém prostoru; v jednom bytě, v jedné rodině, v jednom životě! A všechno na doraz!
Soužití je naprosto nemyslitelné.
Viděno pod lupou a umocněno autorovým záměrem dostat se k jádru lidských vztahů vidíme chod života, ve kterém opakovaně řešíme nepřekonatelné překážky. Vypadá to, že jsme vehnáni do situací, se kterými si nevíme rady. Že jsme polapeni do dávno spletených sítí našich genů, do předurčení našich předků a nevíme jak z nich ven.
Ale život dokáže všechno! Jsme účastni scén, které se vzájemě prolínají, kolísají od nesnesitelných po přijatelné – a nakonec i smířlivé. S úlevným překvapením zjistíme, že jsme vtaženi do prostoru, ve kterém přece jen obyčejně žijeme, aniž bychom na sebe křičeli. Najednou se objeví vzácné okamžiky bez skličujícího napětí a my si uvědomíme svou cenu! Svou vzájemnost.
Ano, život běží svým vlastním tempem – ale my ho svými drobnými dennodenními rozhodnutími přece jen řídíme! Když stojíme na samém začátku, nedokážeme si to představit.
///
Pozn. red. Snímek Rodinné štěstí vyhrál na letošním MFF v Karlových Varech hlavní cenu – Křišťálový globus a režisér Szabolcs Hajdu si odnesl i Cenu za mužský herecký výkon
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 22)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)