Jen tak cestou z divadla (No. 30)
18. červen roku 1945 – hrůzné datum, které pronásleduje mnohé z aktérů tohoto dne po celý život. Zvůle jednoho z nich totálně zničí 265 lidí!
Během devadesáti minut sledujeme v časové posloupnosti události, které se udály během čtyřiadvaceti hodin u obce Lověšice nedaleko Přerova. Stáváme se přímými svědky masakru na Švédských šancích, který se udál pouze měsíc po skončení druhé světové války. V době, kdy vražda a smrt jsou dostupnější, ztrácejí svou hodnotu, kdy svévole jednoho hajzla dává do pohybu balíček karet a jejich postupná reakce se pak nenávratně řítí ke katastrofě.
Detailní záběry svědků, kteří se pomyslně zpovídají vyšetřovateli, nám umožňují sledovat strastiplnou cestu jejich mozkových závitů, které se snaží proklestit se zarostlou, blaze zapomenutou uličkou své paměti. Rozdírají křoviny a hledají cestu k resumé, které by alespoň trochu ospravedlňovalo účast v události, ve které se ocitli.
V konfronaci přeživších zúčastněných a vedle nich skutečných vrahů jsou fascinující ti, kteří vlastně za nic nemohou, ti kteří jenom „byli při tom“.
Detaily, které promlouvají ze zoomových okének, nás přivádějí do nitra očitých svědků. Jsme v tu chvíli přímými svědky procesu, který se odehrává v duši jednotlivých aktérů. Tušíme jejich úhyby, sledujeme je v přímém čase,. Pozorujeme, jak tvarují situace do kolejí, v jakých by je chtěli mít.
Je skutečný zážitek „být v duši zúčastněného“. Být mu nablízku, být mu v mozku, v pórech, být svědkem jeho myšlenkových pochodů, které se prodírají cestou v tu chvíli ještě neprobádanou. Být na pranýři! A přitom si rovnat tu svou pěšinku, aby byla snesitelná, aby byla přijatelná.
V poválečné době morálka a svědomí ustupuje strachu. Každý z nás jedná pod tlakem, z úzkosti, v závěsu zkušeností z nedávné minulosti. Příšerná absurdní situace, kdy NAŠI vraždí NAŠE, kdy všichni se chovají tak, jak si v dané situaci povolí.
Ano, naše paměť je subjektivní a každý z nás si pamatuje to, “co by si chtěl pamatovat”, nebo to, „co by si radši chtěl pamatovat“.
Zvůle, která v těch poválečných dobách má půdu připravenou.
A jak je to teď?
Ocitli jsme se v době, kterou jsme ještě nikdy “nehráli“. Jsme také plni úzkostí a strachu z budoucnosti.
Kolik je mezi námi těch, kteří budeme pouze „u toho“?
Národní divadlo, Praha – Jiří Havelka a kol.: Očitý svědek (Dokumentární anatomie masové vraždy). Režie Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková, kamera Martin Bražina, scéna Martin Černý, kostýmy Andrea Králová, obrazová postprodukce Martin Bražina, zvukový design Martin Tvrdý. Hrají Saša Rašilov, Jan Bidlas, Filip Rajmont, Igor Orozovič, František Němec, David Prachař, Jiří Štěpnička, Matyáš Řezníček, David Matásek, Vladimír Javorský, Patrik Děrgel, Filip Kaňkovský, Petr Vančura, Radúz Mácha a další herci Činohry ND i hosté. Světová premiéra 18. února 2021 v 18.00 online.
/Více o masakru u Horních Moštěnic 18. června 1945 zde/
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 30)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vera Harmsova
Hanko,
vyborne jsi to napsala! Da se ten cely kus videt online?
Srdecne zdravim z Brem, Vera
02.03.2021 (10.31), Trvalý odkaz komentáře,
,Hana Frejková
Pošlu link!
02.03.2021 (13.44), Trvalý odkaz komentáře,
,Kateřina Ondroušková
Film a bonusový materiál
je možné zhlédnout zde: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/ocity-svedek-3266372
Cena vstupenky je 150 Kč a je možné se k projektu vracet po dobu jednoho měsíce.
Kateřina Ondroušková
Public relations Činohry ND a Laterny magiky
02.03.2021 (14.22), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Moudře paní Frejková napsala.
Také jsem shlédl a měl by se podívat každý a stát se alespoň zprostředkovaně očitým svědkem, čeho jsme v naší kotlině schopni. Napsat, že se mi to líbilo nemůžu, jak by mohl, ale je to skvělý film.
02.03.2021 (19.33), Trvalý odkaz komentáře,
,