Divadelní noviny > Blogy

Jen tak cestou z divadla (No. 4)

Švandovo divadlo Praha, 6. 2. 2014: William Shakespeare: Hamlet, režie Dan Špinar

Z programu. Jan Kott, Shakespearovské črty: Hrát je možno jenom jednoho z Hamletů, kteří jsou v tomto veledíle. Bude to vždycky Hamlet chudší než Shakespearův, ale může to být rovněž Hamlet obohacený o naši současnost. Může, a raději bych řekl: musí.

Ano, současný, to tedy byl. Ale nějak se s ním neumím srovnat.

Přestože jsem byla naštvaná, disgustovaná a pocitově jsem mnoho věcí nepřijala, začala jsem si v drkotající tramvaji kvapně na zadní stranu programu črtat pár poznámek. Když jsem se k nim ráno vrátila, s údivem jsem zjistila, že jsem psala samé superlativy:

Scéna s Duchem – úžasná! V pravém slova smyslu objevná, vizuální – pokud by šlo udělat adjektivum od slova vize!

Scény Hamlet / Horacio obohaceny o humor – výborné!

Horacio – …ák na hanácké svatbě tentokrát opravdu nebyl!

Nově pojatá scéna divadelní společnosti včetně Polonia – geniální!

Claudius – výborný!

Gertruda – s výborným záměrem!

Rosenkrantz a Guildenstern jako zdvojení blbců – výborní!

Přesto se neumím smířit s hysteričností a ukřičeností inscenace a s některými režisérovými vymyšlenostmi. Zejména ve druhé půlce. Rozumím výkladu, ale Hamletova osamělost – pro mě spíše pasivita – je pro mne neúnosná. Zdá se mi, že herci často jen naplňují požadavky režiséra a že méně by bylo více. I když i výtvarná stránka je ohromující, emocionálně se vtiskne do paměti, stále se nemohu ubránit pocitu, že z inscenace příliš čouhá režisér a jeho vize originálního, nového řešení!

///

Přitom Kabaret Kafka od stejného režiséra se mě dotkl

Vystihuje naše stále stejné, stále se v každé generaci opakující vypořádávání s autoritami. Všichni se snažíme najít svou jedinečnou osobnost, svůj prostor, v kterém se prosadíme. Je to houževnatý boj o existenci. Stejným zápasem jsem si prošla sama. Velmi bolestným, se všemi průvodními jevy – studem a neschopností se zařadit do normálu. Je to stále stejné, stále aktuální – tedy evergreen! Otázkou je, jestli se něco takového ke Kafkovi hodí… Ale nakonec, proč ne!

Evergreen v poněkud tmavší barvě, spíš everdark, stále zraňující!

Zapůsobily na mě zejména tři scény – jídelní, nahá (s nezapomenutelným Jiřím Knihou) a jomkipurová, volně navazující na narozeninovou. Každá měla jasnou zkratku, v přesných konturách vykreslenou atmosféru, dokonalé pohybové ztvárnění. A výborný odvážný konec Vládi Marka v podpadcích! Nic lascivního, jen náznak.

Inu, jednadvacáté století!

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 17. února 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 4)

1. Eliska Mayer

   

   Kdyz jsem pred nekolika mesici
   cetla prvni „Jen tak cestou z divadla“, uvedomila jsem si, ze to je zpusob kritiky velmi subjektivni, a o to vic vzrusujici, ktery zaujme vic nez kterykoli jiny. Nezahlcuje me slovy, ktera musim jit hledat do slovniku, a osobne se mne dotkne v rovine zvedavosti a hladu po novem a mnou neobjevenem. Mam chut se jit na ty inscenace okamzite podivat, zatimco nektere „oficielni“ kritiky me od toho odradi, mnohokrat paradoxne, svou chvalou, za kterou tusim osobni vazby. „Jen tak cestou z divadla“ je pro mne radostny objev a Hane Frejkove se povedla forma, kterou obohacuje sedou stranku svetove divadelni kritiky zpusobem vlastnim jejimu tvurcimu psani, par excellence!

   18.02.2014 (16.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ