Jen tak cestou z divadla (No. 5)
…Od té doby nenávidím dechovku, řekl jediný žijící svědek masakru německých obyvatel obce Dobronína v noci ze 19. na 20. květen 1945.
FOTO archiv Vosto5
Konec války, známý scénář:
Konec útrap. Uvolnění. Vřava. Opojení. Zdivočelé vášně se utrhnou ze řetězu, tančí v šíleném rytmu a splašené spřežení pádí k cíli! Destrukce.
Nešlo ani o Němce ani o Židy, ale o nás. O každého z nás! Jak bychom se chovali ve vypjatých situacích? Jak to máme uspořádáno v sobě? Kolik emocí, ať čistých či ďábelských nás ovládá? Na kterou stranu bychom se nechali strhnout – Kam vítr tam plášť? Nakolik bychom přihlíželi? Jak moc bychom se schovávali? Nakolik bychom byli pragmatičtí?
Tak rádi se nadchneme pro ideály, pouštíme se do nových zítřků a nakonec plápoláme poblázněni nekontrolovatelnými emocemi. Jak těžko to přiznáváme, jak těžko si to uvědomujeme. Tak rádi argumentujeme přízemními nařčeními ‚to se nás netýká, ani není svědek, svědek nechce vypovídat!‘ Jak rádi vyštěkáváme ta živočišná ospravedlnění, shluky chuchvalců, co nás mají ospravedlnit.
…a pak táta chodil v hospodě od jednotlivce k jednotlivci a vyzýval je k odchodu. A ty pojď taky, zahraješ nám do kroku! Chtělo se mi brečet.
Od té doby nenávidím dechovku, řekl starý muž do ticha.
To všechno mě napadalo během představení Dechovka dne 22. 2. 2014 v Baráčnické rychtě.
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
