Jen žádnou zbytečnou nostalgii
Vše začíná čekáním na jaro. Dva čeští teplouši Křemílek a Vochomůrka se nemohou milovat, protože je velká zima. Jaro uvěznil Krteček, a tak zavolají Ptáčka Zpěváčka, nebo-li naši Hrdinku. Ta zazpívá píseň o tom, že nikdo nemá orgasmus a najednou zavanou teplejší větry… Křemílek a Vochomůrka stojí v srpnu na balkóně a pozorují tanky. Křemílek jeden počůrá, nastane zkrat, tank vystřelí. Umberto Eco náhodou jede kolem a napíše o tom do italských novin… Slepice přijde za naší Hrdinkou, vysmívá se jí, že má zkažené vejce, a požádá o rozčtvrcení… Vysloužilý pornoherec Jens vypráví o obtížnosti své profese… Zdá se vám to šílené? Tak vězte, že se jedná o příhody ze hry Zmizelé Československo polské autorky Małgorzaty Sikorské-Misczuk. Hrdinkou je Marta Kubišová a těmito groteskními výstupy je ve zkratce znázorněn její osud od Pražského jara až po porevoluční dobu.
Zmizelé Československo uvedlo Divadlo v Dlouhé (v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí) v režii Karla Krále. Hra je to velmi nápaditá, i když dosti komplikovaná, a scénické čtení se neslo přesně v jejím duchu. Bylo vtipné, barvité, avšak místy hůře srozumitelné.
■
Jistý problém byl v omezeném počtu herců. Pavel Tesař obstarával většinu komických rolí – pornoherce Jensa R., Křemílka i Vochomůrku, Pepíčka a Zdeňka, Slepici, Krtečka i Sbor budoucích disidentek. Jako Slepice i jako pornoherec, navlečený do růžového minikožichu, byl patřičně obludný. Jako Křemílek i Vochmůrka byl vtipně roztomilý. Avšak vzápětí se stal i dvojicí – Pepíček a Zdeněk, která pohádkové bytosti komentuje a zamýšlí se nad tím, zda Bůh existuje, a to už bylo na jednoho, i když mimořádného, herce přespříliš. Jako sbor byl spíše nefunkční a možná by bylo lepší ho rovnou vyškrtnout. Lenka Veliká se zhostila role Paní Krtečkové, která nad podvrženými pornosnímky Hrdinky raději předstírá slepotu, s bázlivostí okořeněnou mírnou ironií. Magdalena Zimová ztvárnila postavu strůjkyně vyprávění (v textu označena jako Já) i Masky, se kterou se hádá. To byla samozřejmě jediná logická možnost.
Ale zde se dostáváme k dalšímu problému této (téměř) inscenace. Samotná pře je již v samotném textu složitá, protože do fraškovitých výstupů příliš nezapadá. Spíš je uvozuje a staví do jiného – vážnějšího světla. Během představení jsem dlouho tápala, kdo že by měly tyto dvě postavy (nebo jedna rozdvojená postava) být. Magdalena Zimová seděla a hádala se sama ze sebou, jako Maska měla pro lepší rozlišení zeleně nasvícenou tvář a skřehotavě mluvila. Její dvojpostava byla zde pro mě naprosto postradatelná, avšak při pozornějším čtení mnohé její dialogy dostávaly smysl.
Nadbytečně působily i některé scénické ilustrace – z kýble zavěšeného u stropu vytáhla Zimová špunt a z otvoru se začal sypat písek, později zavěsila na kýbl masku z ledu. Na zem dopadající písek a kapky vody vydávaly pravidelný zvuk, který symbolizoval plynutí času. Po přečtení textu se tato symbolika ukázala jako přesná:
Maska: Mám pro Čas přirozený cit.
Já: Má Maska je s časem tajemně propojená. Myslím si, že se v něm moc dobře vyzná. Určitě za chvíli řekne, že je Čas děsivě konkrétní.
Maska: Čas, čas, čas.
Já: Podivné. Něco si bručíš. počkat! Když nevidíš, kolik je hodin, pak čas prostě ignoruješ? Předstíráš, že neexistuje?
Což zaznělo i na jevišti, ale já v těchto chvílích zkrátka nedokázala udržet pozornost.
Ivana Lokajová v roli Vyšetřovatelky a Andrea Marečková jako Hrdinka (Marta Kubišová) jsou postaveny do naprostého protikladu a obě herečky se svých rolí zhostily znamenitě. Hrdinka, která své hrdinství nechce přijmout, po většinu času strnule sedí, hledí před sebe a jen tiše odpovídá. Vyšetřovatelka se naopak pohybuje po celé scéně, upíjí víno jiné postavě, všechny oslovuje, otravuje, vše komentuje a nakonec s nechutnou oplzlostí svádí i vypelichaného pornoherce.
Scénické čtení představilo Zmizelé Československo se ctí a pokud místy nesrozumitelně, tak tomu bylo vlastně jen dobře – alespoň mě dokázalo přimět si tuto hru přečíst.
Divadlo v Dlouhé Praha – Małgorzata Sikorska-Misczuk: Zmizelé Československo. Překlad Roman Sikora. Režie: Karel Král, výprava Silvia Gajdošíková. Premiéra 22. října 2010 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.
Hra Zmizelé Československo vyšla v časopise Svět a divadlo 1/2010.
Komentáře k článku: Jen žádnou zbytečnou nostalgii
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
