Operní báseň?
Ostravská opera přinesla další dramaturgické překvapení – nastudovala jedinou operu Roberta Schumanna Jenovéfa, uvedenou u nás pouze v Novém německém divadle v Praze v roce 1902 (hrála se jen dvakrát). Podtitul inscenace operní báseň o manželské věrnosti má zřejmě vyjádřit zvláštní povahu díla, zpracovávajícího raně středověkou legendu o Jenovéfě, u romantiků velmi oblíbenou. Drama Hebbelovo a životopisná práce Ludwiga Tiecka byly východiskem libreta, které si nakonec napsal skladatel z větší části sám, protože text Roberta Reinicka mu nevyhovoval. Výsledný tvar je více reflexivní a lyrický než dramatický, v tom je přidaný podtitul oprávněný; postavy o svých motivech dlouze rozvažují, popisují své city a málo jednají. Schumannovu skladatelskému naturelu libreto ovšem zjevně vyhovovalo – vedle árií zkomponoval písně, dokonce jako klíčový duet použil jeden ze Tří dvojzpěvů op. 43 na Reinickův text. Orchestrální složka je naplněna vysloveně symfonickou hudbou, bohatě propracovanou, s občas nečekanými instrumentačními efekty; vokální party dnes znějí jako syntéza wagnerovské deklamace (v recitativech) a romantické písňové melodiky.
Yvona Škvárová (Margaretha), Frédérique Friess (Jenovéfa), Jakub Kettner (Siegfried), Blagoj Nacoski (Golo) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Ostravští inscenátoři (podobně jako nastudování v Curychu 2008 a Plavnu-Cvikově 2010) zbavili děj středověké ambaláže. Příběh ženy (Jenovéfa), která věrně čeká na návrat svého muže z války (falckrabě Siegfried) a odolá temným intrikám odmítnutého milence (Golo), který měl být jejím ochráncem, jistě patří k nadčasovým, ba aktuálním, a proto může být předveden v soudobém prostředí, takže i druhá část ostravské charakteristiky díla je případná.
Faktickou opozicí proklamované žánrové orientace je ovšem scéna. Bůhvíproč se přiznaným inspiračním zdrojem výtvarného řešení stal zpustlý areál sanatoria v Beelitz (Braniborsko), v dekoraci v podstatě imitovaný. Snad nejméně kontroverzní je replika průčelí sanatoria, naznačená soustavou dveří (I. dějství), za kterou se místo předepsané síně Siegfriedova hradu (II. dějství) odkryje hala, jíž dominuje lázeňská vana stojící osamoceně v pozadí prostoru ohraničeném třemi bílými stěnami s různě velkými dveřmi. Čtvery v zadní stěně jsou označeny vždy jedním slovem z exlamace Jetzt oder nie Ewigkeit (pro diváka z balkonu je text nerozeznatelný). Na okraj vany občas některá z postav usedne, leží v ní čarodějnice Margaretha, a po inzultaci se do ní zhroutí zkrvavený majordomus Drago, lživě obviněný z poměru s Jenovéfou. Kuriózní až bizarní je také transformace požadované jizby středověkého hostince v temný operační sál (III. dějství). V dekoraci divoké skalní krajiny s malovaným realistickým prospektem a třemi bílými hranoly na podlaze (IV. dějství) se znovu objeví heslo z II. dějství, tentokrát jako zavěšená velká, čitelná slova. Ve strohé dekoraci se pohybují hlavní postavy oblečené ve stylu biedermeiru (asi proto je biskup Hidulfus v podivné kombinaci protestantského a katolického taláru), univerzální modré obleky a koktejlové šaty sboru jsou návratem k současnému zakotvení.
Režie se omezuje na organizaci pohybu v prostoru, často bez logických vazeb k ději: falckrabě Siegfried po svém proklamovaném odjezdu do boje zůstává stát s mečem v ruce v pozadí scény, podobně i čarodějnice neodchází, ale sedí na zemi; ve III. dějství je Jenovéfa vtěsnána do prostoru pod operačním stolem, na němž leží její muž Siegfried, kterého Margaretha zdánlivě uzdravuje, ve skutečnosti se ho neúspěšně snaží otrávit. Prakticky ojedinělým případem souladu scénického obrazu s hudbou je proměna III. dějství: zrcadla v rukou kroužících sboristů vyvolávají přízračné a tajemné odrazy. Zřetelným záměrem inscenátorů bylo ovšem vytvořit vizuálně zajímavé dění (asi proto v úvodu I. dějství leží sbor jako beztvará masa na předscéně), nikoli vyložit děj nebo dalšími akcemi postav (mimo očividné, nepominutelné milostné a podobné scény) naznačit jejich charaktery, případně se pokusit suplovat manka dramatického děje.
Dirigent Charles Olivieri-Munroe vedl orchestr ostravské opery ke zvukově zajímavému výkonu, podtrhl vnitřně propracovanou symfonickou sazbu. Na úkor potřebného agogického zvlnění sice akcentoval dramatismus, tento výklad však byl akceptovatelný. Přesným a neokázalým gestem zajišťoval souhru pěvců a orchestrální složky a podporoval je v tvorbě postav vokálními prostředky. Jakub Kettner přesvědčivě pojal Siegfrieda jako heroickou figuru a zdůraznil dramatické stránky partu. Frédérique Friess je v roli Jenovéfy spíše zralejší ženou, dokáže vyjádřit i mladistvě lyrickou rovinu postavy (velký duet s Golem ve druhém dějství). Velmi příjemným překvapením byl suverénní výkon makedonského tenoristy – Blagoj Nacoski vytvořil Gola jako mladíka, jemuž vzplanutí touhy zcela zatemní mysl a ve snaze získat intrikami Jenovéfu, jež ho odmítá, se spojí s Margarethou, dříve chůvou, nyní zlou čarodějkou. Yvona Škvárová uplatnila při vykreslení této démonické postavy svůj barevně bohatý hlas – její temný charakter nebyl jednostrunný. Také postavy druhého plánu (biskup Hidulfus – Jiří Brückler, Drago – David Szendiuch, sluhové Balthasar a Caspar – Martin Gurbaľ a Roman Vlkovič) byly interpretovány naprosto přesvědčivě. Spolehlivý, angažovaný výkon operního sboru přispěl k velmi dobrému vyznění hudební složky díla. Scénická realizace ovšem pozitivní zážitek nepodpořila.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Robert Schumann: Jenovéfa. Hudební nastudování a dirigent Charles Olivieri-Munroe, režie Martin Glaser, scéna a kostýmy Marek Cpin, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 27. února 2014.
Komentáře k článku: Operní báseň?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
