Jeruzalém a Moskva v jednom paláci
V září tomu bude devět let od premiéry inscenace Golem, uváděné ve štvanické vile, v níž pražský soubor Tygr v tísni českému publiku poprvé představil tzv. imerzivní divadlo, netradiční, ale stále oblíbenější typ scénické tvorby akcentující interaktivní rozměr diváckého zážitku. Příchozí se stávají součástí členitého fikčního světa zabydleného mnoha postavami, v němž se mohou svobodně pohybovat a volit, které dějové linky budou sledovat – v rozlehlém hracím prostoru se totiž zpravidla odehrává několik scén najednou. Nikdy tedy nemůžete zhlédnout všechno, zato si odnášíte opravdu jedinečný, neopakovatelný zážitek. Klíčovou součástí inscenací imerzivního divadla je samozřejmě výprava, která by měla diváka přímo pohltit. Jedním z významů anglického slova immerse je koneckonců ponořit se, a to nejen fyzicky (do nějakého prostředí), ale i psychicky (ve smyslu pohroužit se do nějaké činnosti).
V blázinci. Zleva Petr Šmíd (Ivan Bezdomovec) a Petr Reif (Mistr) FOTO LUCIE URBAN
Imerzivní divadlo se nicméně doménou Tygra v tísni nestalo. Od roku 2014, kdy měla premiéru inscenace Letec, tuto formu skutečně soustředěně rozvíjí pražský spolek Pomezí. Tygr v tísni se na úspěch Golema pokusil navázat v roce 2019 koprodukčním projektem CAMPQ, vytvořeným pro českou expozici Pražského Quadriennale, výsledek ale zůstal námětu interplanetární migrace leccos dlužen. Nyní tvůrčí tým vedený režisérem Ivem Kristiánem Kubákem a dramaturgyní Marií Novákovou přichází s dalším velkorysým imerzivním počinem, adaptací Bulgakovova pětisetstránkového románu Mistr a Markétka.
V hlavní roli schodiště
Těžko si představit vhodnější předlohu pro imerzivní divadlo. Děj mistrné magicko-realistické prózy s protisocialistickým podtextem je velmi spletitý, jedna linka zobrazuje řádění Ďábla pod krycím jménem Woland a jeho svity v Moskvě na počátku třicátých let 20. století, druhá zúčtování Piláta Pontského s Ježíšem (Ješuou ha-Nocrim). Obě roviny propojuje osobnost Mistra, moskevského spisovatele, jenž celou svou duši vložil právě do románu o Pilátu Pontském a nenávistné cenzorské praktiky ho nakonec dostaly do blázince. Jedna osoba však nečekaně třímá klíč k osvobození: neohrožená Mistrova milenka Markéta, která neváhá spolčit se s Ďáblem…
Adaptátoři z románu v překladu Libora Dvořáka vydestilovali třicet prostředí obydlených třiceti postavami. Scénografka Ivana Kanhäuserová je zpodobila v omšelých pokojích a chodbách paláce Hrzánů z Harasova v Celetné ulici, který zapůjčila Hudební nadace Stadler-Trier. Wolandova parta se ostatně u Bulgakova usadí v činžovním domě, kde jejich destruktivní působení vyvrcholí přízračným plesem, a v inscenaci jako by se tato budova stala magickým portálem do biblického Jeruzaléma, moskevského parku, varieté či blázince.
Zásadní scény, jimž by ideálně měli přihlížet všichni diváci, aby se v ději neztratili, se odehrávají na centrálním schodišti. Vertikála jim dodává na působivosti, ve scéně plesu ji ještě zdůrazní Markétčina vínová róba s vlečkou až na zem, rozuměj splývající z druhého patra až do suterénu. Oázu klidu překypující zelení, kam mohou diváci uniknout z rušných spodních pater, zalidněných nejrůznějšími pseudovzdělanci a pseudoumělci poplatnými režimu (a samozřejmě též rozdováděnou magickou svitou a biblickými postavami), představuje blázinec. Až na tuto výjimku jsou však pokoje vybaveny spíše neinvenčně, prostě aby divák poznal, kde se to ocitl. V porovnání s některými počiny Pomezí, kde jsem se například drahnou chvíli zabavila čtením deníků či korespondence postav a pátráním po nejrůznějších nápovědách a indiciích, je výprava v Mistrovi a Markétce dost málo interaktivní, člověk stihne její značnou část prozkoumat dříve, než jsou všichni diváci vpuštěni do domu, a pak se, marná sláva, ocitá v pozici „lovce příběhu“. Tím spíš je pro mě těžké pochopit, proč tvůrci některé pokoje přepažili příčkou tak, aby tamním scénám mohla přihlížet jen hrstka diváků a ostatní se museli tísnit ve dveřích či vedlejším pokoji, aby vůbec něco zahlédli (zaslechli).
Divák je vzduch?
Jelikož jsem knihu četla několikrát, v ději jsem se orientovala a nebylo pro mě těžké vyvodit, kam se mám v průběhu večera dostavit, abych zhlédla to zásadní. (Mimochodem, představení trvá přes čtyři hodiny!) U některých scén jsem paradoxně měla pocit, že znalost knihy je spíše hendikepem – proč bych se měla s ostatními tísnit v zákulisí varieté a naslouchat travestiím, které se jakoby dějí v sále, když Bulgakov celou situaci popsal tak dokonale… Tedy mě nohy opět zanesly do blázince, kde jsem se mohla téměř sama obdivovat koncentrovanému herectví Petra Reifa, který dokázal v roli Mistra přesně vystihnout tenkou hranici mezi šílenstvím a genialitou. V takových momentech se plně vyjeví půvab a výjimečnost tohoto typu divadla.
Vzhledem k mnohosti podnětů, které imerzivní divadlo nabízí, je zcela zásadní, aby herci dokázali v divácích probudit zájem o své postavy, byli dostatečně výrazní a charismatičtí. S potěšením vzpomínám ještě na civilního, ironického Wolanda Vladimira Benderského, který svou démoničnost projevil především v obrodném satanistickém rituálu na konci plesu, rozvážného, ješitného Piláta Hanuše Bora a rozkošně unáhlenou, zdivočelou a vášnivě milující Markétu Marie Švestkové. Mnohé další postavy premiérového večera (herci se v některých rolích alternují) byly zaměnitelné, postrádaly silnou individualitu, a já si častokrát vzpomněla na jinou inscenaci Mistra a Markétky, uváděnou v Divadle v Dlouhé, která sice v režii dua SKUTR až příliš redukovala myšlenkovou bohatost předlohy, zato herecky byla vesměs silná v kramflecích.
Obecně mi v imerzivní verzi Tygra v tísni chyběl svéráznější interpretační vklad a také výraznější režijní gesto, Kubák s Novákovou v podstatě vytvořili velmi věrnou trojrozměrnou repliku knihy. Především si nejsem jistá, zda zvolili vhodný mód diváctví: ačkoli před vstupem do budovy jsou návštěvníci naoko lustrováni milicí, po celý zbytek večera zaujímají už jen pozici němých voyeurů, herci povětšinou hledí skrze ně, jako by tam ani nebyli. Lze tak vůbec na vlastní kůži pocítit onu absurditu a sešněrovanost porevolučního Ruska? Grotesknost režimu jako by se tu smrskla do směšně huňatých obočí trčících z tváří Moskvanů. Interaktivní rozměr zážitku je v podstatě redukován na institut volby, kam se zrovna půjdu podívat. Od inscenace, jejímž mottem je věta Nikdy se nebavte s neznámými lidmi, mi to přijde až bezostyšné.
Tygr v tísni, Praha – Michail Bulgakov: Mistr a Markétka. Překlad Libor Dvořák, režie a dramaturgie Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková, scénografie Ivana Kanhäuserová, kostýmy a masky Anna Hrušková, choreografie Kamila Mottlová, hudba Fillak. Premiéra 2. června 2022.
Komentáře k článku: Jeruzalém a Moskva v jednom paláci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lea Fried
Paní kritičce
spousta věcí uniklo. To představení je fantastické a zasloužilo by si více uznání. Hic Rhodos, hic salta! Ten výkon všech zúčastněných mne omráčil. A neuvěřitelná invence tvůrců. Snad se budou těšit ze skvělé odezvy diváků a nebudou číst výlevy osoby, která tam šla – napsat kritiku, aniž by si dala moc práce s přemýšlením o všech vrstvách a poselstvích, které tento počin nabídl.
15.07.2022 (19.03), , Trvalý odkaz komentáře,