Divadelní noviny > Kritika

Jeviště v područí tajemství i akce

Na sklonku loňského roku si shodou okolností v totožné datum odbyly světovou premiéru dvě scénické adaptace zásadních domácích děl z ranku dětské dobrodružné literatury. Ve skoro stejný moment tak na jeviště vstoupil mnohokrát oceněný hegemon žánru Jaroslav Foglar i jeho o generace mladší nástupce Vojtěch Matocha. Jak se jim daří?

Kluci, kluby, záhady

Brněnská Polárka se odvážně rozhodla vytěžit divadelní potenciál z Foglarovy knihy Dobrodružství v Zemi nikoho. Autor scénáře a režisér Filip Nuckolls k dramaturgii přizval Lukáše Černocha, jenž se jako foglarovský odborník etabloval úspěšnou inscenací ústeckého Činoherního studia Bratrstvo kočičí pracky. Propagační materiály předlohu diskutabilně označují za nejtajemnější foglarovku, lépe by jí však slušel superlativ nejambicióznější. Sice poprvé vyšla již v roce 1969, de facto jde ale o jeden z posledních autorových románů, který zároveň představuje symbolický svorník dvou tematických linií jeho tvorby – urbanistické a přírodní. Foglar se zde opět vrací k řadě svých oblíbených motivů, jako je neporozumění mezi generacemi, proces zrodu (zejména) chlapeckých přátelství, touha po nevšedních zážitcích, spřízněné komunitě i životě bez přetvářky. Přítomná je bohužel i řada karatelských pasáží, v nichž se stárnoucí literát značně tezovitě vyrovnává mimo jiné s nástupem televize, ženskou emancipací, mladickou delikvencí, či dokonce rasismem. K charakteristickým rysům rozporuplné knihy dále patří do mnoha zbytných epizod roztříštěný děj, odehrávající se v řadě různorodých lokalit, i velké množství důležitých, leč pouze letmo načrtnutých postav, v nichž snadno rozeznáme matné kopie dřívějších Foglarových hrdinů. Například klub Ontario je zde přiznanou, morálně značně pochybnou kopií Rychlých šípů.

Problémy literárního předobrazu jsou však adaptací v některých ohledech spíše posíleny. Proklamovanou tajemnost vyvolává především atmosférické svícení Ondřeje Coufala a dva ze záznamu sugestivně promlouvající aktéři – Vypravěč (Lubomír Stárek) a Hlas z deníku (Petr Theodor Pidrman). Autor výpravy Jan C. Löbl kreativně nakládá se specifiky divadelního prostoru Polárky, ve druhé polovině večera dokonce dojde k zásadní proměně divácké perspektivy, kostýmy však nepříliš zdařile míchají retro prvky se soudobými. Rozpolcená vizuální identita inscenace neumožňuje určit, v jakém časoprostoru se dobrodružství odehrává. Výsledkem je stylově nekonzistentní a žánrově neukotvený mišmaš.

Herectví dominuje groteskní nadsázka a úporné bourání čtvrté stěny, které se projeví zejména v nepříliš nápadité interaktivní štafetové soutěži Terasy, kdy o nejlepší čas freneticky usilují jednotlivé řady diváků. Nedostatek ženských postav je vyřešen obsazením hereček do rolí chlapců z Ontaria, jenže jejich představitelky se s genderovou i věkovou disproporcí vyrovnávají pomocí jezinkovsky pitvořivého přehrávání na samé hranici únosnosti. Lépe funguje ústřední, bezmála mušketýrské kvarteto kamarádů. Vít Malecha v roli Vládi přesvědčivě ztvárňuje typ naivně romantický, Jaroslav Tomáš je naopak grázlovsky podnikavým Vinckem, Matěj Záhořík Bóžu uchopil coby lehce fyzicky i mentálně hendikepovaného outsidera, jenž vizuálně připomíná režiséra Jana Kačenu, a Alfredu Texelovi připadla nevděčná úloha čtvrtého vzadu.

Obludné stereotypy se vynoří u dua vedlejších postav: Všetečný romský chlapec Pedro, v podání Václava Dvořáka zřejmě budoucí sňatkový podvodník, působí coby živoucí esence vítězství temperamentu nad intelektem. A ikonická klubová vůdkyně Inka Solimanová, již hraje Natálie Pelcová, je opakovaně, i když poměrně decentně sexuálně objektivizována. Zdaleka nejpůsobivější je interpretace Zelených vest. Tito gangsterští trampové tu fungují coby ideální zástupci fatální temnoty, jež se stále ještě může polepšit.

Suma sumárum je brněnský Foglar vhodný především pro školní i rodinné kolektivy, coby otevřená výzva k návratu ke kdysi masově oblíbené četbě. K eliminaci limitů předlohy a nekompromisnímu vykutání divadelních kvalit však tentokrát nedošlo. Snad tedy příště.

Prašina aneb Stínadla po faceliftu

V hradeckém Klicperově divadle měli v několika podstatných ohledech jednodušší práci. Původně románový a dnes i komiksový cyklus Vojtěcha Matochy Prašina sice z Foglara v mnohém vychází, leč ke čtenáři promlouvá mnohem současnějším stylem. Nebojí se konfrontovat kladné postavy dospívajících s dospělými antagonisty a do popředí staví dívčí hrdinku, jež nezastře dílčí inspiraci v emblematické fiktivní archeoložce Laře Croft.

Režisér Pavel Khek, v tandemu s Lenkou Smrčkovou rovněž spoluautor dramatizace, jednoznačně cílí na mladé diváky odkojené současnou popkulturou a zručně transponuje román do podoby adrenalinového akčního thrilleru s lehkou příměsí teen romantiky. Scéna Jozefa Huga Čačka umožňuje bleskurychlé prostorové změny, jež suplují filmový střih. Zaujmou rovněž bojové a parkourové scény vytvořené Markem Zelinkou. Ve druhé půli se atrakce sice začnou lehce opakovat, vždy ale slouží fyzicky výtečně připraveným hercům.

Ústřední duo Martina Czyžová a Vojtěch Říha nepovrchně definuje postavy zhruba třináctileté a jejich neokázalá, leč účinná interpretace hravě ustojí i náročné pasáže, v nichž se původní přátelství En a Jirky pozvolna mění v milostný vztah. Stejně uvěřitelným vývojem projde i charakter Tondy, jehož představitel Martin Klapil jednoznačně prokázal svou schopnost promptně navázat kontakt s publikem. Proti pubertálním klaďasům a jejich dospělým pomocníkům zde stojí přímočaře karikované zlo. Zatímco ústřední záporácké kápo Klement Hrouda (Filip Richtermoc) a jeho pobočnice Monika (Martina Nováková) nesou jednoznačné rysy groteskních padouchů z bondovek, jejich podržtašky Kraus (Jakub Tvrdík) a Navrátil (Michal Lurie) fyzicky i intelektuálně připomínají civilnější verze Rocksteadyho a Bebopa z univerza Želv Ninja.

Khekova řemeslně zručná a vcelku nápaditá režie si bohužel nedokázala adekvátně poradit s historickou linií románu, líčící neblahé osudy geniálního vynálezce Hanuše Nápravníka, jehož s mírně autistickou noblesou ztvárňuje Josef Čepelka. Zejména barvotiskové flashbacky s Nápravníkovou partnerkou, andělsky unylou, sentimentální Annou (Maria Leherová), totiž neústrojně retardují jinak příjemně odsýpající děj.

V Hradci Králové se k životu nadechla svěží a ve většině aspektů zdárná adaptace literárního hitu. Právem si zaslouží širokou diváckou pozornost.

Divadlo Polárka, Brno – Jaroslav Foglar: Dobrodružství v Zemi nikoho. Scénář a režie Filip Nuckolls, dramaturgie Lukáš Černoch, scénografie Jan C. Löbl, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 10. prosince 2022 na Velké scéně (psáno z reprízy 13. prosince).

Klicperovo divadlo Hradec Králové – Vojtěch Matocha: Prašina. Režie Pavel Khek, dramatizace Lenka Smrčková a Pavel Khek, dramaturgie Martin Satoranský, scéna a kostýmy Jozef Hugo Čačko, pohybová spolupráce Marek Zelinka, hudba Ivan Acher. Premiéra 10. prosince 2022 na Hlavní scéně (psáno z reprízy 10. ledna 2023).

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 6. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jeviště v područí tajemství i akce

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ