Divadelní noviny > Kontext

Ježíšek přiletí na křídlech Vánoc…

Po roce Vánoce, Vánoce… Obchodníci se spoléhají, že v tom exponovaném čase se prodá všechno včetně ležáků a béček, a podobně je tomu s filmy: předpokládá se, že rodiny o svátcích vděčně vyrazí do kina na cokoli, co se ohání vánoční atmosférou. A přidá-li se proklamovaná českolaskavost a pseudoduchovno v podobě pomáhajících andělů či jezulátek, levné zázraky jsou na světě a je vystaráno – návštěvnost, alespoň do Nového roku, zaručena.

Co na tom, že oba letošní české pokusy o romantickou komedii jsou podobně hodnotným dárkem, o jakém si Poláčkův hrdina v Bylo nás pět u vánočního stromečku pomyslel: To jste se teda nepředali.

Křídla Vánoc

První luxusně zabalený šunt nám již s předstihem v polovině listopadu předala scenáristka a režisérka Karin Babinská. Od originality svého slibného provokativního debutu Pusinky (2007) se přesunula ve svém letošním snímku Křídla Vánoc k jistotě klišé. Všem hlavním postavám jejího druhého opusu splní andělé vánoční přání.

Vzhledem k tomu, kde občané ponejvíce tráví advent, a k šikovnému product placementu, je nákupní centrum vhodně zvoleným dějištěm. V útrobách hypermarketu se potácejí čtyři ztracenci, kteří spolu po večerech na jeho střeše popíjejí a klábosí. Když se oční lékař, nyní optik Tomáš (Richard Krajčo) údajně setká s andělem a obdrží nadpřirozenou schopnost vidět do lidí, diagnostikovat jejich problémy a radit jim, začnou se nad existencí nebeských bytostí jeho kumpáni zamýšlet a vysílají k nim, explicitně nebo implicitně, svá přání. Tomášovo lidové léčitelství a andělské plnění zakázek tvoří dvě mimoběžné vyprávěcí linie, jejichž případná souvislost není nijak zpracována. Že manažerovi Radkovi (David Novotný) jeho touhu po větším životním prostoru (Lebensraum?) splní andělé jaksi škodolibě odstraněním tchána a tchyně, lze ještě akceptovat, neboť on tím dojde k jakémusi prozření a po smrti manželčiných rodičů lituje svého sobectví. Ovšem neúspěšný herec Zajíc (Jakub Prachař) je se způsobem vyplnění své tužby naprosto spokojen – dostal roli v seriálu! Jaksi nevadí, že původně snil o divadle a o Hamletovi… Že by také prozření?

Zázračně prohlédne samozřejmě i optik, léčitel a vlastně princ na koni, romanticky cválající na bílých pláních za obchoďákem. Oř představuje snad jakési alter ego bujného hřebce Tomáše, který si do svého karavanu vodí výhradně vdané paničky, aby se nemusel vázat. Mávnutím andělského proutku se však z proutníka stane zodpovědný partner, poté co si všimne, že jeho pohádkově krásná kamarádka, balička (nejen) dárků Nina (Vica Kerekes) „potřebuje lásku“. Že totéž potřebuje jeho nadřízená (Vanda Hybnerová), to jde mimo něj a suveréně tuto milující ženu odkopne – holt je starší a méně atraktivní než Nina. Přání se tedy andělsky a laskavě plní, ovšem výběrově – jak komu. Pozitivum jinak kulhajícího scénáře je, že u každého z hrdinů lze detekovat jeho životní historii, a jejich motivace je tedy patrná.

Všichni představitelé se svých rolí zhostili v rámci možností slušně, a to včetně menších úloh (Vlasáková, Hadrbolcová, Zindulka). Jednotlivé epizody jsou proloženy klipovitými pasážemi, v nichž se postavy za zvuku písniček různě procházejí, poskakují, smějí se a vůbec se z neznámé příčiny ukrutně baví, trochu po vzoru amerických filmů. Všechno v této pohádce pro naivní dospělé dopadne, jak bylo víceméně od začátku zřejmé. Celek působí jako jeden velký videoklip písně Richarda Krajča a lze si z něj odnést dojem, že v andělském vesmíru hypermarketů je možné ledacos.

Přijde letos Ježíšek?

Že je ale možné úplně cokoliv, o tom nás přesvědčí druhý vánoční balíček. Scénář filmu Lenky Kny Přijde letos Ježíšek? totiž vypadá, jako kdyby vznikl na koleně, hodinu před první klapkou. Nevycházím z údivu, že na něm s režisérkou a třemi dalšími autory spolupracovala Daniela Fischerová. Tým scenáristů (víc hlav, víc rozumu?!) navěšel na svůj stromek splněných přání vše, co zavání Vánocemi: koledy, zasněžené pražské střechy, bramborový salát, roztomilé dětičky, dojemně se milující rodiče, kostelíček s betlémem, a jako vrchol, nad nímž nevíte, zda se smát nebo plakat, kometu proletivší nad Kauflandem. Z cetek telenovelových klišé, ovšem bez jednotného stylu a nějaké přijatelné souvislosti, vytvořili neuvěřitelně hloupoučký pestrý slepenec, který vyvolává šedivou nudu a stud nad nebetyčnou nejapností příběhu.

Jejich Jezulátko zahřívají, tak jako v Betlémě, osel a vůl: osel přišel po oslích můstcích, jimiž jsou jednotlivé epizodky a linie pospojovány, a vola učinili tvůrci z diváka, který naletěl reklamnímu sloganu o láskyplné komedii a zaplatil stominutovou daň trapnosti, jaká se stěží snese i o tolerantních Vánocích, kdy televizními estrádami a pohádkami zblblý konzument sežvýká téměř cokoli.

A tak letos už potřetí v českém filmu (Donšajni, Klauni) kouká na emigranta, který po třiceti letech přijede do vlasti. A jak káží pravidla červené knihovny, musí zde narazit na své přiznané či nepřiznané potomky. Bělovlasý, leč stále šarmantní José Horský (Josef Abrhám) letí do Čech se svou mexickou rodinou proto, aby zde jeho dcera Penelope (Aislinn Derbez) docílila vytouženého těhotenství. Jeho manželka (Dolores Heredia) věří, že ten zázrak obstará v čarovném vánočním čase pražské Jezulátko, jehož pravou sošku, kterou za války její otec v Praze uzmul, hodlá vrátit na její místo, čímž zlomí rodinné prokletí. Otec s dcerou věří spíše v pomoc českých mužů, kteří zaskočí za Penelopina neplodného manžela. Krom toho José v Praze musí potkat svou studentskou lásku Květu (Libuše Šafránková), náhodou se seznámit s jejím (a svým) synem (Igor Chmela) a zachránit jakési odložené dítě.

Svévolné scenáristické náhodičky lze klopotně ospravedlnit „zásahy shůry“, ovšem historku o záměně vzácné sošky vezmou vážně snad jen nejmladší diváci. I ti však mohou snadno zjistit, že sošku v malostranském kostele nehlídá kostelník, ale elektrický alarm, takže ani za jeptišku převlečená osoba nemá šanci se k Jezulátku nenápadně přiblížit. Jelikož lze stěží nalézt nějaký důvod výskytu kostelníka (Pavel Kříž) kradoucího z kasičky peníze, lze uvažovat o tom, zda nemá být metaforou církve, jejíž „rozkrádání“ národního majetku s krycím názvem restituce štve velkou část veřejnosti. Další z přičarovaných postav, vrátný na ministerstvu (Marian Roden) s dcerou-narkomankou (Natálie Řehořová), jsou sem bez jakékoli charakteristiky a historie naroubovány jen proto, aby se v jesličkách mohlo objevit živé děcko, které ta divoženka kdovíkde porodila.

Vedle vyložených absurdit (česká rodina pozve ke štědrovečernímu stolu úplně neznámé Mexičany) oplývá scénář mnoha nedomyšlenostmi – například v jedné z mála vtipných scén Květini vnoučci dlouze bádají nad tím, jak Ježíšek, o jehož obdarovávací kompetenci nepochybují, dárky vlastně nosí. Druhý den jim návštěva (dokonce dvojí) předá nadité tašky se slovy: Tady máte dárky a děti bez problémů odvětí: Děkujeme.

Michalu Pavlíčkovi sklouzl hudební podkres do kolovrátkovosti slýchané v obchoďácích, rádoby poetická kamera (Alexander Šurkala) vytváří z filmu spíš reklamu cestovky na zájezd do vánoční Prahy a nejhorší ze všeho je střih (Michal Lánský), zmateně k sobě skládající jednotlivé epizody s umem amatérského cvičení.

„Rodinný film“ Přijde letos Ježíšek? se zaklíná láskyplností, dobročinností, katolickou tradicí. Přináší však místo toho směs pověrčivosti a pitomosti, doufaje, že mu to projde díky české neinformovanosti ve věcech křesťanské víry. Řečená láska, podobně jako v prvně zmíněném snímku, se zde rozdává plnými hrstmi, ale také výběrově – tomu ano, tomu ne. Penelope zanechá v Mexiku hodného muže a neplodnost svého manželství léčí tím, že na ulici balí kteréhokoli ochotného „dárce“ spermatu. V tom nikdo z tvůrců nevidí mravní problém. Ovšem modlit se Andělíčku, můj strážníčku je etická nutnost. Pokryteckou českou dvojí morálku, kterou jsme „omlouvali“ dědictvím totalitních režimů, teď vesele, se sebeuspokojivým laskavým úsměvem předáváme další generaci. Možná si tvůrci ve své bohulibé snaze po vánoční pohodě ani nevšimli, jaké poselství vlastně jejich výplod nese.

Je nabíledni, že romantické komedie prostě neumíme. Než v kině o svátcích přežívat duchamorné falešné pohádky, to už je lepší pustit si doma pohádku klasickou, anebo osvědčenou americkou romantiku. A tak po tisící: Popelka a Láska nebeská. Ó ty české Vánoce…

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 19. prosince 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ježíšek přiletí na křídlech Vánoc…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ